Před několika lety jsem nedonosila miminko. Na konci třetího měsíce mu přestalo bít srdce a doktorka mě šupem poslala na sál na “vyčištění biologického materiálu“, jak tomu říkala. Bylo to raz dva, a než jsem si pořádně uvědomila, co se stalo, už jsem seděla doma. Zdravotnický personál a spoustu dalších lidí se mě snažili utěšovat „Nó, to se běžně stává, příště už se to podaří“. Všichni jakoby to chtěli co nejrychleji zamést pod koberec a nevěnovat tomu příliš moc pozornosti “aby to náhodou nebolelo“. I můj tehdejší partner o tom odmítal mluvit. Mně to ale celé nějak nesedělo. Cítila jsem, že je tomu potřeba naopak věnovat velkou pozornost. Podívat se na tu bolest zblízka. Nenechat ji v sobě hnít a tvářit se, že tu není. A tak jsem počkala na večer, kdy budu sama doma. Nachystala jsem si svíčku a fotky z ultrazvuku a rozhodla se, že udělám rituální rozloučení. Musím přiznat, že jsem čelila dost velkému strachu z toho, jaké to bude. Na chvíli jsem hodně zaváhala a říkala si, že jsem blázen. Ale nenechala jsem se zvyklat a šla do toho. Ty fotky byly to jediné, co mi zbylo a musím říct, že to opravdu hodně bolelo, když jsem je pálila. Cítila jsem tu obrovskou sílu rozloučení, odevzdání, propuštění… nemusím asi říkat, jak moc jsem u toho brečela. Zároveň jsem si dovolila i nahlas křičet, vzlykat, nadávat, a když jsem se zklidnila, tak i dlouho rozmlouvat. Se sebou, s tím maličkým, s Bohem. No byla to síla. A taky velká úleva. Pustila jsem se do toho tenkrát dost intuitivně. Ještě jsem toho o rituálech a prací s bolestí a temnotami moc nevěděla, a tak jsem vděčná, že mě můj vnitřní hlas vedl správně. Když jsem o tom pak říkala partnerovi, tak se na mě díval jako na blázna, že jsem prý morbidní.
Tohle pořád spoustu lidí nechápe. V naší společnosti se totiž truchlení moc nenosí. Vymysleli jsme dokonce takovou vymoženost, že na truchlení bereme prášky a tím tu bolest v sobě pak zapouzdříme. Jenže když se chcete vypořádat se svými stíny, strachy a démony, tak se prostě musíte ponořit do bahna. Nejde to dělat v bílých rukavičkách a myslet si, že to nebude bolet.
Kdykoliv cítíš, že v tobě něco hnije, že sebou vláčíš nějaké břemeno, tak před ním neutíkej, neignoruj ho, ale vkroč přímo do něj. Nech se jím pohltit. Nech tu bolest explodovat. Najdi její vrchol. Až na něj vystoupíš, tak pochopíš, že tam na tebe žádný bubák nečeká. Že je to jen čistá emoce, čistá energie. A protože jí dovolíš proudit, tak odplyne pryč. Jako voda.
Tuhle jsem v jedné báječné knize narazila na větu “Bojovník bolest nevyhledává, ale když přijde, využije ji ve svůj prospěch.“ A to je přesně ono. Každá bolest tě může udělat silnější, když jí to dovolíš. Není třeba se jí bát. Jako každá žena, i ty máš v sobě dřímající archetyp léčitelky, který tě tou temnotou provede.
Věř si. Zvládneš unést a transformovat jakoukoliv bolest. 🙏🤍
~~~
S transformací vnitřní bolesti ženám pomáhám například v mém minikurzu JAK UZDRAVIT BOLESTI Z DĚTSTVÍ. Přihlas se do něj zdarma u mě na webu, jestli cítíš, že tě tohle téma také volá.
