…který vede do plného prožívání přítomného okamžiku.
Dřív jsem si myslela, že je to celé hlavně “o hlavě“ a o tom, abych se dokázala plně soustředit na všechno, co se děje teď a tady.
Za poslední roky mi ale došlo, že soustředění na přítomnost (můžeme ho nazývat také prostou pozorností) samo o sobě nestačí. Že na to, aby mě přítomnost opravdu “vcucla“ je potřeba ještě vše, co pozoruji, zároveň plně přijímat. Všemu říkat láskyplné ANO. Jedině pak je možné s prožívanými jevy a přítomností naplno splynout.
Zkusím to vysvětlit ještě z jiného úhlu - když se snažím být tady a teď z pozice své mysli, tak jsem neutrálním pozorovatelem přítomných jevů, od kterých jsem zároveň oddělená. Jsem JÁ, které je “TADY“ a pozorovaný svět, který je “TAM“. A s tímto světem komunikuji skrze smysly, tzn. zpracovávám smyslové podněty, které mi z něj přichází a míchám je do svého vnitřního “koktejlu“ spolu se svými zkušenostmi a přesvědčeními a vznikne z toho výsledný dojem jako reakce na to, co se mi v přítomnosti děje. A pokud jsem opravdu vědomě tady a teď, tak zároveň dokážu sledovat i tento dojem. Neztotožňuji se s ním, ale pozoruji, že “toto se mi děje / toto cítím / takto reaguji na podněty, které mi přichází“. A opět jsem od toho oddělená.
Zatímco, když vnímám přítomnost skrze srdce, tak nejsem tím, kdo ji pozoruje. Nejsem “tady“ a přítomnost “tam“. Já JSEM přítomností. Jsem vším, co se nachází vně i uvnitř. Podněty, které vnímám svými smysly, do sebe nechám zároveň vstupovat a zároveň já vstupuji do nich. Splývám s nimi.
To by ale nešlo bez přijetí. Nelze splývat s něčím, co odmítám. A proto pro tento “proces“ potřebuji srdce. Mysl je skvělá na analyzování, hodnocení, porovnávání, dávání věcem složitá jména… ale jestli něco neumí, tak je to něco opravdu celostně přijmout. Umí s tím souhlasit, to ano, ale přijetí do její výbavy nepatří.
Schválně si představ, že stojím před tebou, pokyvuji hlavou a říkám: „Souhlasím s tím, jaká jsi.“
A nebo - stojím před tebou, rozevírám náruč k obejmutí a říkám: „Přijímám tě takovou, jaká jsi“.
To je trochu něco jiného, že?
Je v tom právě dotek srdce ~ dotek lásky ~ soucitného porozumění. Ne jen racionálního pochopení.
Proto je portálem do přítomného okamžiku tvé srdce a ne tvá mysl. Zkus to mít na paměti a sama skrze svou vlastní zkušenost poznávej ten rozdíl.
Na závěr jen připojím obrázek, který, jak se říká, vydá za tisíc slov, a který dle mého naprosto jasně vystihuje, proč se dětem tak krásně daří být uvolněně tady a teď, a proč nám dospělým to dělá takovou potíž.
Tématu plného prožívání přítomného oka-mžiku jsem se věnovala na úplném začátku své práce se ženami a teď se k němu po delší době znovu vracím, protože ho stále vnímám jako důležité pro to, aby člověk dokázal být v životě šťastný.
Je to jednoduché. Šťastná totiž můžeš být jen tady a teď a ne někdy jindy. Takže pokud ti pro samé myšlenky přítomný okamžik uniká, uniká Ti spolu s ním i pocit štěstí.
No a jako jsem demonstrovala rozdíl mezi dospělým a dítětem na obrázku, tak Tě i tento rozdíl chci nechat přímo zažít. V mém minikurzu Probuď svou Alenku, Ti ukážu, jak se skrze sílu vnitřního dítěte do té přítomnosti zase dostat. Jak být zase jedno-duše šťastná tady a teď. Tak se moc těším, jak se nám to společně podaří. Zapiš se na čekací listinu minikurzu a dám ti vědět, až ho zase otevřu. 😊
