Jaro, léto, podzim, zima nejsou jen čtyři roční období. Je to universální princip. Matrice. Řád podle kterého se řídí jak naše planeta, tak Tvé tělo a celý Tvůj život. Jarní energie u Tebe nastupuje v dynamické fázi cyklu, to je hned po menstruaci. Když ovuluješ, tak procházíš svým vlastním létem. PMS řádí během podzimního týdne před menstruací a samotná menstruace je zimou, během které by sis měla odpočinout a nabrat síly na další “rok“.

Stejně se dá dívat i na cyklus tvého života od narození do smrti. Jako malá holčička jsi prožila své jarní probouzení, rozkvétání a objevování nového života. Během dospělosti jsi v plném prožívání svého léta, ve kterém záříš a plodíš. Stáří je pak tvým podzimem a sklizní toho, co bylo zaseto. A odchodem z tohoto těla se odevzdáš do náruče zimy, ve které se tvá duše připraví na další cyklus.

No a když se vrátím k původní myšlence, tak i každý Tvůj den začíná jarem. Vzpomeň si jak čerstvou energii má svítání, když se země probouzí z nočního (=zimního) spánku. To je velmi zásadní moment, který může rozhodnout o zbytku celého dne. Koneckonců i naše dětství má velký vliv na to, jaký život žijeme v dospělosti. Kdo zažil laskavé a podporující zacházení, tomu se pak žije s větší lehkostí v srdci a nenese si do života tolik škodlivých programů, které by mu podkopávaly nohy.

A právě takový vliv má i energie tvého rána na zbytek dne. Proto si hlídej, jaké první myšlenky provází tvůj den. Zkus si do svého probouzení pozvat hlavně ty, které tě podporují tvou víru, že dnešek může být nádherným dnem plným objevování zázraků života. Že se dnes můžeš něco nového naučit, něco krásného zažít, a nebo třeba někoho milovaného pohladit.

A možná bude nejlepším začátkem, když někoho milovaného pohladíš hned ~ když pohladíš sama sebe. Takový krásný malý zvyk, který ti pomůže začít jaro Tvého dne podporující a laskavým způsobem. 💛

A zároveň je to ten nejlepší make-up, jak řekla Marilyn Monroe.
Ale nezkrášluje jen nás samotné. Svým úsměvem i my zkrášlujeme svět kolem nás. Je to takové hezké win-win. A navíc zadarmo.

Jen v poslední době se děje tolik věcí, které nám ten úsměv spíš berou. Stačí si otevřít jakákoliv média a leckomu zmrzne úsměv na tváři.
Všude samý tlak. Na emoce, na jistoty, na pocit bezpečí.
Jeden by se z toho zbláznil.
No a proč ne? Co když je v tom klíč ke vnitřní svobodě?

Zbláznit se! Nasát medicínu blázna. Dovolit si vískat, křičet, plakat, ale i hlasitě se rozesmát nad vším tím blázincem kolem nás. Nedržet to. Nehrát kultivovaně a s kamennou tváří roli “snáším to v pohodě“. Ale pořádně to uvolnit. Upustit páru. Dovolit si přiznat svou frustraci a prožít ji přes tělo.

My jsme totiž taková civilizace chodících myslí. Za všech okolností racionální. Na pořádné emoce není moc prostor. Leckomu se dokonce zdají jako něco pokleslého.

A tak je držíme pod pokličkou. Snažíme se neztratit tvář. A chtě nechtě se tak musíme odpojovat od našeho těla.

Zavírat ho. Aby nás to nebolelo.

Jenže emoce jsou jeho přirozenou součástí. Proto když je svazujeme, svazujeme i celé naše tělo.

A se zavřeným tělem je k pořádnému úsměvu daleko.

Speciálně my Češi jsme na to takoví specialisti. Profesionální mračouni.

No tak pojďme od toho začít. Možná si neumíš představit, že bys dovolila svým emocím vybuchnout. Možná na to nemáš správné podmínky. Ale usmát se můžeš.

Zkus to. Právě teď. Pořádně zvedni koutky, zatímco čteš tyhle řádky. Je jedno, jestli zrovna cítíš radost. Vůbec na tom nesejde. Protože stejně, jako radost vede k úsměvu, tak světe div se - úsměv vede k radosti.

Proto se usměj a čekej. Radost přijde. Ale usměj se pořádně! Žádné polovičaté jakoby úsměvy. To se nepočítá. Udělej pořádnou kočku šklíbu.

Tohle je totiž ohromně jednoduchý fígl. A vlastně taková léčka na náš mozek. On totiž musí úsměv zahrnout do rovnice celého těla. Najednou mu tam něco nesedí. Ten dole se směje a přitom se cítí (například) mizerně. A čím my jsme ve svém úsměvu vytrvalejší a urputnější, tím víc náš mozek nutíme s tou situací nějak naložit. No a on s tím skutečně něco udělá. A udělá něco moc příjemného. Začne vylučovat do těla látky, které opravdu způsobí, že se začneme cítit radostněji. Pořádek přeci musí být. Když se člověk usmívá, tak má koukat, aby byl šťastný.

Nevěříš?

Zkus to.

Riskuješ jen to, že budeš s úsměvem krásnější.

Minulý týden jsem vedla kruh na téma aktuálních pocitů a vzala jsem si na pomoc tyhle speciální karty, které nám pomáhaly pro ně dát pozadí. Vybíraly jsme ty, které říkají: „Jak se teď cítím?“, i ty, které ukazují cestu a naději: „Jak z toho ven? Co jako lidstvo potřebujeme, aby se tohle už nemuselo dít?“.

Vybrané karty jsem si pak rozložila před sebe a nechala jejich obrazy spojit do širšího celku spolu se vším, co zaznělo. Dívala jsem se do nich několik hodin. Těch emocí, které otevřely, bylo tolik. Bylo to jako číst v kronice lidstva.

Cítila jsem v pozadí důležitou linku. Spojitost. Zprávu. A přišla. Přesně ve chvíli, kdy už jsem to chtěla zabalit a jít spát. Ve chvíli, kdy unavená mysl konečně vypnula, jak to tak bývá.
~ UBUNTU ~
🌍✨👩🧑🏻👨🏽👩🏾‍🦱👨‍🦳👶🏼🧔👨🏽‍🦲👵👧

JSEM, protože MY jsme. Spojení s ostatními mě dělá člověkem. Nemohu být lidským bez lidí. Existuji jejich prostřednictvím. Jsem součástí společenství. Jsem společenstvím. Moje štěstí je neoddělitelně spjato s ostatními. JÁ VE VÁS A VY VE MNĚ.

Vybavil se mi příběh jednoho antropologa, který dětem v jihoafrickém kmeni zadal hru o nejrychlejšího běžce. Jako odměnu položil koš sladkostí pod velký strom, ke kterému měly děti běžet závod. Když závod ostartoval, tak se děti chytly za ruce, doběhly společně pod strom a sladkosti si rozdělily. Nikdo se nesnažil být nejrychlejší. Když se antropolog divil, proč děti nesoutěžily, tak mu odpověděly: „Jak by se jeden z nás mohl radovat z vítězství, když by ostatní byly smutní?“

A to je ten klíč. Tohle máme učit naše děti, pokud chceme, aby se tenhle svět změnil. Všechno to závodění ve sportech, ve známkách, v úspěchu, v uznání... jen zasívá semínko „musím bojovat o vítězství - musím bojovat s druhými“. Jenže dokud vedeme boj, stále přichází soupeř a z dětských her se postupem času stávají dospělá dramata.

A to přesně zobrazuje karta, kterou jsme na kruhu vybraly jako první (vlevo). Archetyp MILENCI. 💔 Střet protikladů. JÁ versus TY. Boj MÉHO dobra s TVÝM zlem. Potřeba se jasně vymezit a vybrat si strany. Oddělenost místo jednoty. Žití podle hesla ~ moje svoboda začíná tam, kde končí tvá svoboda!

Ale musí to tak být? Co když má svoboda může začínat tam, kde začíná tvá svoboda? Co když můžeme být svobodní společně? Co když to nemusí být kdo z koho?

Zní to jako utopie? Jistě. Protože jsme takhle nebyli vychovaní. Je potřeba od základu překopat způsob, jakým se díváme na svět. Zasadit semínko nového způsobu přemýšlení a pečlivě ho opečovávat. K lidství je třeba vést, málokdo se s ním automaticky narodí. Dokud necháme naše děti v čemkoliv soupeřit, tak jejich lidství nepodporujeme. Učíme je, že je to buď JÁ nebo TY. Neučíme je sílu opravdového MY. A historie se bude znovu a znovu opakovat.

Ale nemusela by. Stačí, když současnou krizi využijeme jako příležitost zrevidovat naše hodnoty. A o tom je přesně karta, kterou jsme vybraly jako poslední. Archetyp SMRT. 🖤 Moment, ve kterém se klube nový život ze starých trosek. Opuštění všeho, co nám neslouží. Cesta k nové naději ~ ke slunci za horizontem. Ta ale nikdy nenastane, dokud to staré opravdu neopustíme ~ staré vzorce myšlení. Vyrůstání v soupeření. Vyrůstání v boji. Kolik trosek nás ještě čeká, než nám to dojde?

Víš ale co? Ty už čekat nemusíš. Ty už tak své děti můžeš vychovávat právě teď. Ty a právě Ty máš ve svých rukou tuhle moc. A je větší, než si myslíš. Neboj se ji použít. Neboj se, že z dětí vyrostou slaboši, když se nenaučí soupeřit s ostatními. Není to tak. To je názor starého světa. Opusť jeho trosky a pomoz tvořit svět nový. Svět, ve kterém SVOBODA JEDNOHO ZAČÍNÁ TAM, KDE ZAČÍNÁ SVOBODA DRUHÉHO.

Kdykoliv cítíš, že v tobě něco hnije, že sebou vláčíš nějaké břemeno, tak před ním neutíkej, neignoruj ho, ale vkroč přímo do něj. Nech se jím pohltit. Nech tu bolest explodovat. Najdi její vrchol. Až na něj vystoupíš, tak pochopíš, že tam na tebe žádný bubák nečeká. Že je to jen čistá emoce, čistá energie. A protože jí dovolíš proudit, tak odplyne pryč. Jako voda.

Tuhle jsem v jedné báječné knize narazila na větu “Bojovník bolest nevyhledává, ale když přijde, využije ji ve svůj prospěch.“ A to je přesně ono. Každá bolest tě může udělat silnější, když jí to dovolíš. Není třeba se jí bát. Jako každá žena, i ty máš v sobě dřímající archetyp léčitelky, který tě tou temnotou provede.

Věř si. Zvládneš unést a transformovat jakoukoliv bolest. 🙏🤍

~~~

S transformací vnitřní bolesti ženám pomáhám například v mém minikurzu JAK UZDRAVIT BOLESTI Z DĚTSTVÍ. Přihlas se do něj zdarma u mě na webu, jestli cítíš, že tě tohle téma také volá.

~ Přeješ si, aby tě tvůj muž opečovával, ale sama na sebe kašleš.
~ Chceš, aby ti vyznával lásku, ale sama sobě nedokážeš upřímně říct „Miluji tě“.
~ Čekáš, že bude naslouchat tvým potřebám, ale sama nevíš, co chceš.
~ Doufáš, že bude milovat tvé stárnutí, ale sama si děláš starost ze svých vrásek.
~ Toužíš, aby láskyplně hladil tvé tělo, ale sama sebe nepohladíš, co je rok dlouhý.

Cítíš ten nesoulad?
Tohle totiž nikdy nemůže fungovat. 

Co vyzařuješ, to se ti vrací. Proto nechtěj po muži, aby tě miloval. Nejprve miluj sama sebe tak moc, že tě tvá láska promění a rozzáří, až zkrátka budeš k pomilování. Přímo přetékej pozorností k sobě samé a každému chlapovi bude jasné, že tebe nelze zanedbávat. Rozmazluj své tělo až k extázi, ať už se nesmíří s ničím menším.
Není na tom nic sobeckého ani sebestředného.

Sobectví je naopak chtít po ostatních, aby ti dali lásku, kterou v sobě nemáš. Být jako hladový žebrák, který jen natahuje ruku, ale sám pro sebe nic neudělá.

Proto se ani trochu nestyď si sama se sebou vybudovat tak důvěrný vztah, že na něj bude každý muž žárlit a bude se muset setsakramentsky snažit, aby ti byl alespoň tak dobrým partnerem a milencem, jakým jsi ty sama sobě.
Muži mají přeci rádi výzvy. Tak mu připrav jednu pořádnou. Jen ať si zkusí překonat lásku, kterou k sobě cítíš! To rozhodně žádný nezralý hoch nedokáže. A ty s ním alespoň nebudeš ztrácet čas. Že doma zrovna takového máš? Tak to bude muset rychle dospět, protože brzy pochopí, že už nejste dvě děti, které jen čekají, až jim někdo dá lásku.

Tuhle hru už s ním nebude dál nikdo hrát.
Takovou máš moc ~ takovou moc má tvá pozornost k sobě.

Možná zatím jen nevíš, jak si ji dát. Možná ti to všechno dává smysl, ale žít to nedokážeš. Možná nevěříš, že sama sebe můžeš milovat tak, jako miluješ druhé.

A je to v pořádku. Taky jsem to tak měla. Necítila jsem nic z toho, o čem dnes ženy učím. A byla jsem s tím dlouhé roky v pohodě. Ale když se mi pak rozpadnul dlouholetý vztah, přišla jsem o vybudované vnitřní jistoty a propadla se do „temného“ období krátkodobých známostí, tak mi došlo, jak je můj pocit hodnoty závislý na muži po mém boku. A jak v náručích partnerů a milenců hledám to, co si sama nedávám.

A tak jsem z toho kolečka vystoupila. Nebo lépe řečeno ~ našla jsem cestu, která z něj vede. Tvoří ji určité druhy zkušeností a technik, které umí budovat láskyplný vnitřní stav. Které vedou do intimního vztahu sama se sebou, díky kterému si začneš opravdu naslouchat, pečovat o sebe a vyživovat se láskou zevnitř.

A tuhle cestu teď ukazuju dalším ženám. 💛

Například v mém zbrusu novém kurzu 
Zázraky intimity. 😉

O tom, že se nemáme srovnávat s modelkami s časopisů už toho bylo řečeno a napsáno spoustu. A to je moc dobře. Ale přesto cítím, že nás čeká ještě dlouhá cesta, než z našeho podvědomí vykořeníme to, s jakou nelibostí koukáme (nejen) na naše “kila navíc“.

Třeba náš zadeček - buď nám přijde “moc velký“, nebo “moc malý“. A když jsme s velikostí spokojené, tak je prozměnu “málo kulatý“. A co třeba ramena? “Moc široké“. Nohy? Ty jsou pro mnoho žen “moc velké“. Rty? “Moc úzké“. Vlasy? “Moc / málo rovné“.

A tohle je ještě lepší - pro nějakého chlapa můžu být „moc tlustá“ a v úplně stejnou chvíli může nakráčet jiný a říct, že jsem „moc hubená“. Přesně tohle se stalo třeba mně. Jeden můj bývalý mi řekl, že byl “zvyklý mít hubenější holky“ (takové to opravdu nenápadné sdělení - nelíbíš se mi, zhubni!). Tak jo, není problém, říkám si, a shodila jsem naráz 80 kilo - když jsem ho poslala k čertu! 😀 No a po pár týdnech bez sebemenší změny na mém těle mi jiný muž na rande povídá: “já jsem si podle fotky říkal, že se mi asi nebudeš líbit, že jsi moc hubená.“

No není to úžasné? Mě to vlastně obrovsky osvobodilo. Když v jednu chvíli můžu být pro někoho moc taková a pro druhého zase málo taková, tak kde jsou ty domnělé normy o tom, jak má žena vypadat? Kdo je nastavuje? Kdo podle nich žije?

Jistě někteří muži ano, ale ty v mém světě, natož v mém těle nemají co dělat. Nejsem chodící kožený vak, který má mít nějaké míry. Jsem daleko něco jiného. Většího. Nádhernějšího. Uvnitř mě jsou vesmírné hlubiny, které si zaslouží zažít jen ten, kdo dohlédne dál, než na mou kůži.

Cítím se ve svém těle dobře? Ano? Pak vypadá přesně tak, jak je pro mě nejlepší. Necítím se v něm dobře? Pak se s tím snažím něco dělat. Ale rozhodně ne kvůli jeho povrchu, který by se snad někdo opovážil měřit metrem.
To, co je na mně to nejkrásnější se změřit nedá. A ten, kdo to dokáže vidět, toho žádné míry nezajímají.
Cítíš, jaký to má význam? Vykořeň všechny ty nesmysly ze svého podvědomí. Řekni teď nahlas:

Já jsem norma!

Dovol si přijímat svou slabost. Přijímat ty chvíle, kdy se necítíš ve své kůži a marně hledáš své síly. Ať už za tím stojí cokoliv. Může tě oslabit nemoc, stres, přílišné tlačení na výkon... nebo i něco tak přirozeného, jako začátek cyklu a příchod menstruace. Na tom nesejde. Všechno to vyžaduje to samé. Zastavit se a dát si péči. Naplnit vyprázdněný pohár.

Nepřijímat vzorec, že jako silná holka musíš zatnout zuby a dál pečlivě plnit všechny své úkoly ~ to je síla, kterou vyžaduje ego.
Představ si, že by si naše planeta řekla, že zatne zuby a zkusí celý rok udržet léto. Že celý rok bude vydávat své plody, pojede neustále na plný výkon, nikdy se nezastaví a neodpočine si. Pořád slunce, pořád vše zelené. Žádné spadané listí ani sníh. Nic, co by vytvořilo ochranou vrstvu pro regeneraci půdy, ochranu pro nový život.

Však se podívej na místa, na kterých svítí neustále slunce. Je tam poušť.
Proto ani ty se neboj nechat se zapadat sněhem, když cítíš, že je to potřeba. Není to slabost. Je to projev moudrosti.

Jsi unavená? Odpočiň si, dovol si to. Neměj za to výčitky. Netlač na sebe.

Já vím, vždycky nejde v životě zmáčknout kouzelné tlačítko stop a zastavit úplně všechny činnosti. Ale zkus se zamyslet nad tím, kde to udělat můžeš. Kde se honíš proto, že máš pocit, že musíš, a přitom se nic nestane, když se to neudělá.

Máš práci, která ti to nedovolí? Možná bys potřebovala nějakou jinou. Máš partnera, který se na tebe dívá skrz prsty, když si dovolíš odpočívat? Možná by si potřeboval hledět svého. Máš děti, které tě ani na chvíli nenechají v klidu? Možná potřebují zjistit, že máma není žádný robot, ale lidská bytost, která taky občas potřebuje péči.
Nastal čas dávat tomuhle světu jasně najevo, že končí doba, kdy je na piedestalu výkon a produktivita. Je potřeba otevřít oči a uvidět, kam tahle iluze naši společnost dovedla. Ke konzumu, vykořisťování a ničení planety.
Ono se to zdá možná málo. Jak by můj odpočinek ~ přijmutí mé vlastní zimy ~ mohlo mít nějaký dopad na společnost?

Já věřím, že když bude přibývat žen, které začnou vnímat s úctou potřeby svého těla, tak bude méně těch, které budou ochotné si ho nechat pošlapávat ve jménu společenského blahobytu.

Já nevím, jestli k životu nutně potřebuju mít možnost si jít v neděli koupit čerstvé housky. Nebo jestli je až tak nutné hnát lidi v noci do továren, aby se nedejbože nepřestala ani na minutu vyrábět nová auta.

To všechno musí zajišťovat někdo, kdo chce taky v noci spát, a nebo mít hezkou neděli pro sebe.

A to je samozřejmě jen miniaturní zlomek příkladů, kterých by se dalo najít tisíce.

Tak moc jsme si zvykly na to, že svět včetně nás musí být v pozoru 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, že už nám to vůbec nepřijde divné.

Mě to teda divné přijde. Divné a smutné.

Moc si přeju, abychom společně stvořily společnost, která bude dávat lidské zdraví nad produktivitu. Která bude mít úctu ke křehkosti žen i Matky Země.

A vím, že svým vlastním zastavením pomáhám takovou společnost vytvářet. Pokud je mé zastavení bez výčitek.

Pak zasazuji do svého okolí semínko ~ odpočívám a jsem s tím v pohodě, protože vím, že je to tak v pořádku.

Tahle věta by si zasloužila vytesat do kamene. Zvlášť v naší české kotlině, ve které je tolik běžné si závidět, nebo dokonce i nepřát úspěch. Lidem tu totiž nedochází zásadní věci:

~ Když se někomu daří, já tím nic neztrácím.

Naopak, je to pro mě dobře. Takový člověk totiž může být pro své okolí prospěšný a inspirující. Tam, kde se nikomu nedaří, se nebude lehko žít.

~ Když se někomu daří, o mně to vůbec nic nevypovídá.

Tohle je hlavní kámen úrazu. Od dětství máme tendenci se neustále srovnávat s ostatními a jejich úspěch proto zesiluje vnímání našich vlastních “neúspěchů“. Záměrně používám uvozovky, protože to, co vnímáme jako náš neúspěch / slabost / selhání je velmi subjektivní. A záleží to právě na tom, s kým se srovnáváme.

Když u druhého člověka například uvidíš, že má vysoké tempo a svých cílů dosahuje nevídanou rychlostí, tak si v porovnání s ním budeš připadat neuvěřitelně pomalá. Obvykle si neřekneš „Rychlost je darem tohoto člověka, můžu se od něj inspirovat a možná se i já v něčem dokážu zrychlit. Ale jen potud, pokud mi to bude dělat radost. Rozhodně tak rychlá jako on být nemusím, mé dary jsou jiné a je to v pořádku“. Místo toho ti v hlavě spíš poběží „Měla bys přidat holčičko, koukej jak jsou ostatní rychlejší, jestli nepřidáš, tak asi nejsi tak schopná, jak se snažíš tvářit!“.

Ona je samozřejmě velmi tenká hranice mezi tím, kdy se necháš druhými inspirovat, ale respektuješ přitom sama sebe a své možnosti, a tím, kdy se s druhými snažíš soutěžit, snažíš se je dohnat, snažíš se dokázat si (a jim!), že jsi stejně dobrá.

Ve druhém případě se ti může snadno stát, že přehlédneš, kde vlastně TY máš své dary a talenty. Kde je ta TVÁ jedinečnost. Tolik upínáš svou pozornost ven na ostatní, že ztratíš kontakt s tím, co nosíš uvnitř sebe. S tím, kdo jsi jen Ty a nikdo jiný.

Ty jsi totiž naprosto jedinečná. Máš unikátní kombinaci vlastností, zkušeností a příběhů, které Tě za život potkaly. Proto nikdy nemá smysl se poměřovat s nikým dalším. Představ si, že by se ryba začala poměřovat s ptákem v tom, kdo lépe létá. Myslím, že ani taková létající ryba by to nedotáhla k vnitřní spokojenosti. 😀

Jsi v něčem pomalejší? Paráda, zřejmě to dokážeš udělat více detailněji. Možná jsi také vysoce citlivá a pomalejší tempo vyvažuješ větší opatrností. Nebo do své činnosti zahrnuješ mnohem více souvislostí, než ostatní. Na vše se dá zkrátka dívat z různých úhlů pohledu a Ty vždy rozhoduješ, jaký je ten Tvůj unikátní.

Tak se neboj být v něčem “horší“, nikdy to neznamená, že nedokážeš dosáhnout na své sny. Znamená to, že máš zkrátka svou vlastní unikátní cestu, své vlastní způsoby a své vlastní načasování ~ a to přijímáš ctíš a respektuješ, protože tak vyjadřuješ úctu ke své jedinečnosti a sama k sobě.

Tak se nesrovnávej, buď jedinečná a absolutní TY. A zjistíš, že v jedinečnosti není žádná konkurence. 😉

Na adventním věnci už nám hoří všechny svíčky. Ta první symbolizuje naději, druhá mír, třetí přátelství a včerejší poslední

~ LÁSKU ~

Kdo z nás ale chápe správně, čím láska je, a čím není?

Spoustu lidí si spojuje lásku hlavně s partnerským vztahem.

A to je chyba.

 Láska není něco, co získáváš proto, že jsi ve vztahu. Není to ani žádná činnost, kterou v tom vztahu děláš.

Pocit štěstí, který zažíváš, když jsi na začátku vztahu, nepřichází proto, že se zamiluješ do muže. Přichází proto, že se díky tomu muži zamiluješ do života.

Jen si na to vzpomeň, jaké to je, když vztah začíná. Všechno je najednou tak snadné, život vypadá o tolik krásnější, ty jen záříš a přijde ti, že zvládneš cokoliv.

Ale myslíš si, že za to může partner po tvém boku a tak svou pozornost upínáš hlavně na něj. Nedochází ti, že díky němu ses jen probudila a najednou prostě JSI VE STAVU LÁSKY. Bojíš se, že on je tím zdrojem, že on ti dává tu lásku, a tak si ho pečlivě hlídáš. Chceš s ním trávit čas, chceš od něj svou lásku.

On to prožívá podobně a oba tak kladete na svůj vztah obrovský nárok - čekáte, že vás bude živit láskou.

To ale žádný vztah nemůže zvládnout. Nemá tu moc. Vztah vás jen probudil. On sám není zdrojem lásky. Ani druhý člověk jím být nemůže. Láska je něco mnohem většího.

Ale právě vaše očekávání váš vztah postupně zabije. Láska v něm přestane být přítomná, protože ze dvou probuzených lidí jsou zase spáči.

Když přestanete být ve stavu lásky, tak se přestanete skrze ni dívat na svět. A život se opět zdá být těžký, věci kolem nás už nejsou krásné a vy přestanete zářit. A spolu s tím přestanete i na partnerovi vidět hlavně to dobré a přestanete se postupně přitahovat a přestanete o sebe pečovat. A vztah se buď rozpadá, a nebo jede ze setrvačnosti dál. U někoho to trvá týdny, u jiného měsíce či roky.

A děje se to proto, že jste si nechali ten stav proklouznout mezi prsty, nenaučili jste se v něm setrvat, nevěnovali jste mu svou pozornost. Věnovali jste ji svému partnerovi a všechna láska světa se vám tak scvrkla do jednoho člověka. Člověka, který dělá chyby. A pak se vám možná zdá, že i láska dělá chyby a konejšíte se tím, že láska prostě bolí.

Ale to s láskou nemá nic společného.

Chtění bolí. Nepochopení bolí. Odpojení od života bolí.

Láska nic takového nedělá. Láska je prostě stav bytí.

Jestli umím v tomto stavu žít, je má vlastní zodpovědnost. Nemohu ji přenášet na svého partnera ani na nikoho jiného.

Ale když se to naučím, tak budu mít moc vytvořit opravdu harmonický vztah, ve kterém můžeme být s partnerem dlouhodobě šťastní.

A takový vztah pak vytvoří láskyplnou náruč i pro naše děti.

Vytvoří prostor, ve kterém LÁSKA PROSTĚ JE. Bez podmínek. Bez očekávání.

Říká se, že když Ti někdo ublíží, měla bys to zapsat do písku. A když pro Tebe někdo udělá něco hezkého, měla bys to vytesat do kamene.

Pak nebudeš připoutaná ke svým bolestem, ale necháš je odvát jako zrnka písku, abys mohla jít s lehkostí dál.

Abys mohla jít cestou svobody. Cestou, na které si TY volíš, jak se cítíš.

Spoustu lidí dělá v životě pravý opak a své bolesti si nechávají vrýt hluboko do svého srdce. Někdy vědomě, ale častěji o tom samozřejmě ani neví. Stanou se oběťmi situace. Především, když je někdo zraní ještě jako malé děti.

Možná i Ty tohle cítíš ~ že některé z Tvých pocitů a myšlenek jsou stále připoutané k lidem a událostem, které Tě zranili.
Ale kde je připoutání, tam není svobodná vůle.

~

Schválně se sama sebe zeptej:

Kdo vlastní mé city?

Patří mé tělo a má mysl přítomnosti nebo minulosti? Patří vůbec mně? Nebo jsou připoutané k někomu / něčemu? A kolik energie mě stojí ta pouta udržovat? Nemohla bych tuto energii využít ve svém životě lépe?

Takovými otázkami se budeš vracet sama k sobě.

A o to tu jde. Být u sebe ~ ve svém srdci a milovat se tak, abys kvůli SOBĚ odpouštěla druhým to, čím Tě zraňují. Protože právě SEBE tím osvobodíš ~ uvolníš svá pouta, uvolníš energii, která je držela pohromadě a nasměřuješ ji tam, kde ji je ve Tvém životě nejvíc potřeba.

Já vím nedělá se to tak snadno, jak snadno se o tom píše, ale už jen to, že si tohle uvědomíš ~ že odpouštění uvolňuje Tvá pouta, Ti dává větší vnitřní motivaci a impuls k tomu, abys to dokázala.

~

Tuhle myšlenku jsem dnes vybrala proto, že tento týden provádím ženy v mém kurzu lekcí o odpouštění a budu s nimi procházet prožitkovou technikou, kterou jsem nazvala právě tímto způsobem: Odpouštím a uvolňuji pouta.Cítila jsem ale, že ji chci alespoň takhle sdílet s vámi všemi, protože adventní čas je jako stvořený ke smiřování a od-pouštění všeho, co už není potřeba s sebou vláčet dál do nového roku.

Snad tohle semínko přispěje k tomu, aby se vám to dařilo o něco snadněji.

Včera jsme na adventním věnci zapalovali svíčku, která symbolizuje mír. Jednou jsem slyšela zajímavou myšlenku, že mír ve světě zavládne až potom, co zavládne mír v našich vztazích. A to je myslím velká pravda. Ve svých vztazích totiž až příliš snadno sklouzáváme k boji. I když se to nemusí na první pohled zdát, protože jde o zdánlivě neškodné bojůvky…

…bojůvky o to, kdo má pravdu. O to, co si kdo prosadí. O to, kdo umyje nádobí. O to, jakou barvu budou mít obklady v kuchyni…

Nenápadně bojujeme, aby bylo po našem. Někdy také bojujeme o pozornost. A nezřídka bojujeme o to, aby byli naši partneři takoví, jaké je chceme mít.

Jenže každý takový boj ukrajuje kousíček z naší ženskosti.

Naše vnitřní žena totiž vůbec netouží bojovat. Ona moc dobře ví, že boj zbytečně rozděluje. Přináší poražené. A obrovsky unavuje všechny zúčastněné.

Naše vybojovaná vítězství mají ve skutečnosti hořké jádro. To se neprojeví hned, ale pomalu a plíživě otravuje naše vztahy. A ze dvou zamilovaných dělá odcizené spolubydlící.

Boj totiž vytlačuje laskavost, porozumění, vzájemnou péči, bezpodmínečné přijetí a skutečný soucit.
A to přesně se zrcadlí i v našem vnějším světě. Ve společnosti. Ve stavu naší Země.

A speciálně v dnešní době.

Panuje obrovské rozdělení. Obrovský boj na mnoha frontách.

Protože je zkrátka většina z nás zvyklá takhle řešit situace. Viděli jsme to v dětství u našich rodičů. Když po nás chtěli disciplínu, tak byla často vynucovaná pod nátlakem a pohrůžkami trestu.

I mezi sebou rodiče obvykle bojovali. Když chtěl dominantní rodič dosáhnout svého, tak se uchyloval k manipulaci a výčitkám vůči tomu druhému.

Bohužel, to všechno byla semínka pro naše zahrady - když jsme ještě děti, tak si svá semínka nevybíráme. Naši rodiče jsou našimi zahradníky. Někteří v nás vypěstují řádně střižené anglické trávníky, na kterých se nedá svobodně běhat a někteří nás zase nechají napospas pořádným vnitřním džunglím.

Tak či onak s tím v dospělosti bojujeme. A začarovaný kruh se točí dál.

Ale nebude se točit věčně. Je to cítit ve vzduchu. Celé lidstvo prochází obrovskými změnami. Je čím dál víc lidí, kteří si všechny tyhle destruktivní vzorce chování uvědomují a nachází odvahu se z nich vymanit.

Věřím, že i ty mezi ně patříš. Že i ty nechceš opakovat chyby předchozích generací. Že i ty toužíš žít ve světě, kde už nebude potřeba bojovat.

Můžeš pro to udělat ohromně moc ~ už jen tím, že si v sobě zasadíš semínko:

~ Mír začíná uvnitř mě ~

A začneš podle něj i žít.