fbpx

Před několika lety jsem nedonosila miminko. Na konci třetího měsíce mu přestalo bít srdce a doktorka mě šupem poslala na sál na “vyčištění biologického materiálu“, jak tomu říkala. Bylo to raz dva, a než jsem si pořádně uvědomila, co se stalo, už jsem seděla doma. Zdravotnický personál a spoustu dalších lidí se mě snažili utěšovat „Nó, to se běžně stává, příště už se to podaří“. Všichni jakoby to chtěli co nejrychleji zamést pod koberec a nevěnovat tomu příliš moc pozornosti “aby to náhodou nebolelo“. I můj tehdejší partner o tom odmítal mluvit. Mně to ale celé nějak nesedělo. Cítila jsem, že je tomu potřeba naopak věnovat velkou pozornost. Podívat se na tu bolest zblízka. Nenechat ji v sobě hnít a tvářit se, že tu není. A tak jsem počkala na večer, kdy budu sama doma. Nachystala jsem si svíčku a fotky z ultrazvuku a rozhodla se, že udělám rituální rozloučení. Musím přiznat, že jsem čelila dost velkému strachu z toho, jaké to bude. Na chvíli jsem hodně zaváhala a říkala si, že jsem blázen. Ale nenechala jsem se zvyklat a šla do toho. Ty fotky byly to jediné, co mi zbylo a musím říct, že to opravdu hodně bolelo, když jsem je pálila. Cítila jsem tu obrovskou sílu rozloučení, odevzdání, propuštění… nemusím asi říkat, jak moc jsem u toho brečela. Zároveň jsem si dovolila i nahlas křičet, vzlykat, nadávat, a když jsem se zklidnila, tak i dlouho rozmlouvat. Se sebou, s tím maličkým, s Bohem. No byla to síla. A taky velká úleva. Pustila jsem se do toho tenkrát dost intuitivně. Ještě jsem toho o rituálech a prací s bolestí a temnotami moc nevěděla, a tak jsem vděčná, že mě můj vnitřní hlas vedl správně. Když jsem o tom pak říkala partnerovi, tak se na mě díval jako na blázna, že jsem prý morbidní.
Tohle pořád spoustu lidí nechápe. V naší společnosti se totiž truchlení moc nenosí. Vymysleli jsme dokonce takovou vymoženost, že na truchlení bereme prášky a tím tu bolest v sobě pak zapouzdříme. Jenže když se chcete vypořádat se svými stíny, strachy a démony, tak se prostě musíte ponořit do bahna. Nejde to dělat v bílých rukavičkách a myslet si, že to nebude bolet.

Kdykoliv cítíš, že v tobě něco hnije, že sebou vláčíš nějaké břemeno, tak před ním neutíkej, neignoruj ho, ale vkroč přímo do něj. Nech se jím pohltit. Nech tu bolest explodovat. Najdi její vrchol. Až na něj vystoupíš, tak pochopíš, že tam na tebe žádný bubák nečeká. Že je to jen čistá emoce, čistá energie. A protože jí dovolíš proudit, tak odplyne pryč. Jako voda.

Tuhle jsem v jedné báječné knize narazila na větu “Bojovník bolest nevyhledává, ale když přijde, využije ji ve svůj prospěch.“ A to je přesně ono. Každá bolest tě může udělat silnější, když jí to dovolíš. Není třeba se jí bát. Jako každá žena, i ty máš v sobě dřímající archetyp léčitelky, který tě tou temnotou provede.

Věř si. Zvládneš unést a transformovat jakoukoliv bolest. 🙏🤍

~~~

S transformací vnitřní bolesti ženám pomáhám například v mém minikurzu JAK UZDRAVIT BOLESTI Z DĚTSTVÍ. Přihlas se do něj zdarma u mě na webu, jestli cítíš, že tě tohle téma také volá.


Rozhodla jsem se, že budu rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Každý v sobě máme dvě protikladné síly, které nám mohou skvěle sloužit. Ale jen v tom případě, že známe jejich charakter a naučíme se je používat v situacích, pro které se opravdu hodí.

Ve skutečnosti se většina lidí nerozhoduje o tom, kdy kterou sílu použijí a místo toho se jimi spíš nechají používat. Pro nás ženy je typické, že nevědomě upadáme do mužského chování a celý svůj život se snažíme řídit rozumem. Ovládá nás “vnitřní chlap“, který nedává příliš prostoru naší intuici.

A to bohužel způsobuje, že si netvoříme život, který by byl v souladu s našimi hlubokými ženskými potřebami a dary. Dalo by se říct, že nežijeme zrovna nejlepší a nejspokojenější verzi sebe sama. Spíš žijeme takové pseudoženství, které je možná na povrchu opentlené sukněmi a cinkrlátky, ale uvnitř jsme tvrdé a orientované na výkon místo prostého bytí a ženského plynutí.

Prvním krokem, jak se ze spárů svého vnitřního muže osvobodit, je pochopit skutečný charakter jeho síly a poznat rozdíl mezi ním a naší vnitřní ženou.

O tom jsem natočila tohle názorné video.

Dalším krokem pak je pochopit, proč tě tvůj vnitřní muž vůbec ovládá. Na to je třeba poodkrýt oblast svého nevědomí, o které ve videu mluvím. Tam se nachází různé programy z tvého dětství, které nahlodávají tvé sebevědomí a sebelásku a nutí tě k tomu, abys na sebe byla tvrdá a snažila se svou hodnotu dokázat tím, co všechno zvládáš. Je to tvá přirozená obrana, která se tě snaží chránit před vnitřní bolestí. Ve skutečnosti ti ale hodně komplikuje život.

~

Cítíš, že to s tebou rezonuje? Pak ti moc doporučuju můj online minikurz 
JAK UZDRAVIT BOLESTI Z DĚTSTVÍ. Dozvíš se v něm, jaké vnitřní programy z dětství tě v životě omezují, a jak se jich můžeš zbavit. Přihlas se a zajisti si své místo zdarma.


Rozhodla jsem se, že budu rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Každá z nás v životě zažívá své zlomové momenty. Když se poprvé pomilujeme, když doděláme školu, když se odstěhujeme od rodičů, když poprvé bydlíme se svým partnerem, když si ho vezmeme za svého muže...

Každý z takových momentů si zaslouží zvláštní pozornost. Zaslouží si, aby ses zastavila a uvědomila si, co to pro tebe znamená. Co s tím krokem ztrácíš, a co s ním získáváš. V takový moment totiž vždy přecházíš pomyslný práh. Něco v tobě se mění. Získáváš úplně novou zkušenost.

Takové zkušenosti jsou nádherný dar, který tě vede k moudrosti. Ale jen v tom případě, když jim věnuješ opravdu vědomou pozornost. Když si je zvnitřníš a pochopíš jejich smysl.

A to se prostě “za pochodu“ dělat nedá. Je potřeba se zastavit.

Zamysli se. Která událost ve tvém životě by si teď zasloužila zastavení a plnou pozornost? Může to být cokoliv kolem tvého vztahu, tvé práce, tvých dětí... Třeba takový začátek školy je rozhodně takovým momentem. Zastavili jste se nad ním spolu? Probrali jste pocity spojené s tímto přechodem?

Jestli ne, tak to ještě pořád můžete udělat.

Já sama mám teď silné zastavení. Stopla jsem všechny nezbytné činnosti (včetně pondělních semínek, jak sis asi všimla :D) a věnuju se tomu, co mě za týden čeká. Budu poprvé přecházet práh
žena svobodná ~ žena vdaná.

Jestli tě zajímá, jak ho prožívám, a jak jsem to své zastavení pojala, tak si přečti můj čerstvý příspěvek o předsvatebním rituálu.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Dnešní semínko jsem si vypůjčila z trochu nepravděpodobného místa. Z hardcore punkového festivalu, na kterém jsem strávila posledních pár dní.

Zanechal ve mně mnoho dojmů a přemýšlím, jak je spojit dohromady v jasně srozumitelnou pointu a myslím, že tím správným pojítkem je VZTEK.

Jestli je podle mě něco charakteristické pro hardcore punk, pak je to právě vztek.

A stejně tak mi vyvstane vztek, když přemýšlím, proč je pro lidi těžké odpouštět druhým.

On si totiž člověk kolikrát dokáže říct „ublížil mi, protože jemu taky někdo ublížil / nechovala se ke mně hezky, protože k ní se taky nikdo nechoval hezky…“. Racionálně to dává smysl, člověk se snaží i o soucit, ale v pozadí je pořád ten starý vztek. Vztek na to, že se mi tohle nemuselo stát, že to mohlo být všechno hezčí atd.

A právě ta síla vzteku nechce tu křivdu pustit. Je jako magnet. Proto je skvělé tu sílu ze sebe ventilovat ven. Nezapomínat na ni, nemyslet si, že dokážu odpustit jen hlavou. I tělo potřebuje od-pustit emoce s křivdou spojené.

Lidé se mě často ptají – JAK? Jak to pustit? Jak to odžít?

Já na to používám obvykle meditace. Pustím si správně naladěnou hudbu, která ve mně provokuje smutek či hněv a jdu do sebe, dovnitř. Věnuju tomu tolik času, kolik je potřeba. A že to někdy trvá. A když tu emoci najdu, tak ji ze sebe vykřičím, vytančím, nebo vypláču. A nebo zmlátím nějaký polštář. 😆

A často musím tenhle proces několikrát opakovat, než projdu všemi vrstvami těch emocí. Tělo je nerado uvolňuje všechny najednou. Ví, že by to taky nemuselo unést.

Tím hlavním je tedy čas, který tomu věnuju. Neděje se to samo od sebe. Ani to na to nemůžu nějak přijít hlavou a očůrat to. Ty emoce ve mně prostě jsou a musí ven.

No a díky mé čerstvé zkušenosti s hardcore punkem jsem objevila, že se ty emoce dají krásně ventilovat i na správně laděném koncertě. Nakonec se to od mých meditací zas tak neliší - je tam hudba, která provokuje nějaký vnitřní prožitek.

A tak vlastně není zas tak nepravděpodobné, že tahle krásná myšlenka zazněla zrovna na tomhle místě. Oni to ti hardcore-punkáči asi dávno vědí. 😁

Takže, jestli někde ve tvém životě cítíš, že máš stará zranění, která nedokážeš odpustit, zkus se podívat na to, jestli tě k nim nepoutá starý vztek. A jestli jo, tak se do něj ponoř a zkus ho ze sebe pořádně dostat ven.

Protože...
...ne všechny dluhy jsou od toho, aby byly splaceny. 💛

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

„Na tátu nebyl spoleh.“
„Táty jsem se bála.“
„Táta byl zlej na mámu.“
„Táta chtěl kluka.“
„Táta hodně chodil do hospody.“


Jedna žena za druhou vstává a do prostoru se ozývají jejich vzpomínky. Všechny mrazí z toho, co slyší. Je jasné, že těžko mohou mít zdravé vztahy s muži, když je hned ten první zklamal. Koneckonců proto také přijely. Protože ví, že ty bolístky a jizvy na srdci už za ně nikdo jiný nevyřeší
I kdyby se jim táta nastokrát omluvil, tak to nebude stačit.
~~~
I tobě určitě v životě druzí lidé ublížili. A nemuseli to být jen muži. Všechna ta odmítnutí, odsuzování, zklamání, zrady… to všechno se na tobě podepsalo. To všechno utváří tvůj pohled na svět.A obvykle je to tak, že čím víc si toho neseš, tím náročnější situace ve vztazích spoluvytváříš.
👉 Důvěřuješ málo, a nebo naopak moc.
👉 Bojíš se otevřít, a nebo se naopak příliš rychle rozdáváš.
👉 Zneužíváš druhé, a nebo se naopak necháš zneužívat.
Pokud se s tím nerozhodneš něco dělat.
Ono je ve výsledku jedno, kdo nese vinu na tvých jizvách. Zodpovědnost za jejich vyléčení už máš jen ty. Ať už to byl tvůj táta, nebo máma, tvá první láska, nebo jen nějaký bastard, který už ti po první noci nezavolal.
Nikdo z nich nemá moc z tebe sejmout bolest, kterou ti způsobili.
Nikdo už tu není vinen, dovolím si říct. Protože kde je viník, tam je oběť.
A kdo by chtěl celý život prožít v roli oběti?
Proto je potřeba, abys ze všech lidí sejmula zodpovědnost za to, že ti ublížili. Už to není důležité.
Důležitá jsi ty. Důležité je to, co se děje tady a teď.
A můžeš jít ještě dál. Můžeš jim za to poděkovat. Všechna ta bolest se totiž může stát tvou výhodou. Může tě dovést k sobě. Ke tvé duši. K tvému poslání.
~~~
Přesně proto jsem včera léčivý pobyt pro ženy uzavřela poděkováním svému tátovi.
Poděkováním za to, že se na mě vykašlal.
Protože, kdyby to tak nebylo, tak mě nikdy nenapadne podporovat další ženy v léčení jejich vnitřního světa. Nerozuměla bych jejich bolesti.
A nikdy bych nezažila tu obrovskou vděčnost, která se rozlila v mém srdci, když jsem viděla, jak všechny na konci pobytu září. Jak si dovolily tolik věcí propustit. Jak si dovolili brečet, křičet, tančit kolem ohně a sdílet své nejhlubší pocity beze strachu, že je bude někdo soudit.
To mi za všechnu tu bolest stálo.
Díky táto.
Díky i sama sobě, že jsem se před lety rozhodla, že tvůj nezájem proměním v mou výhodu, můj dar.
Každá z nás má tuhle moc. 💛

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Podívej se z okna. Co tam vidíš poslední dny? Jedna bouřka střídá druhou. A mají ohromnou sílu. Lámou stromy, berou střechy a přináší povodeň.
Když si chce příroda ulevit, tak si prostě zařve, až lítají blesky!
Proč si myslíš, že ty bys měla být jiná?
Proč máš pocit, že bys měla být neustále klidná, pohodová a příjemně naladěná žena?
Proč máš výčitky, když ti přetečou nervy a vybuchneš?
Nebo jsi sprostá?

Pamatuj ~
~ jsi stvořená ze stejné síly, z jaké je stvořená Země. To ona ti dala život. Nemůžeš být jiná, než je ona. Máš v sobě oheň jejích sopek.
Proto, když se opravdu naštveš, tak se otřásá podlaha. Nejde to jinak. Nesnaž se to potlačovat, potlačíš i svou životní sílu. Ani si to nevyčítej. Nebo bys snad chtěla vyčítat životu, že tě nabil touhle krásnou energií?

Jediné, co bys měla řešit je, jak s touhle energií nakládáš. Jak jí (ne)dovolíš proudit. Jak nad ní ztrácíš kontrolu po tom, co ji příliš dlouho necháváš pod pokličkou. Jak se stáváš jejím otrokem místo toho, abys byla její paní a uměla z ní čerpat šťávu pro svůj život.
To je velké umění, které stojí za to se naučit. Jinak ta tvá síla leží ladem. A jediné na co se zmůže je, že čas od času vybuchne a křičí na partnera nebo na děti.
Přitom bys s ní mohla tvořit. Dávat život svým snům. Probouzet své tělo a svou vášeň…
Čím to je, že s naší sílou neumíme zacházet?
Jistě nebude překvapením, že zakopaný pes je ve výchově. Ta nás obvykle tlačí do role poslušné holčičky, která hezky tiše sedí a dává pozor, když dospělí mluví.
Nikdo nás neučí živelně probouzet a usměrňovat svůj vnitřní oheň.
Přílišné emoce jsou podle rodičů prostě… Fuj! Tak se přece hodná holčička nechová!...
❌❗️❌

Znáš to? Rezonuje to s tebou?

Pokud tě tohle téma volá, vyplň mi prosím dotazník a já se ti ozvu, až budu pořádat živý workshop, který jsem nazvala DEJ SBOHEM POSLUŠNÉ HOLČIČCE. 😉

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Před lety jsem pracovala s jedním léčitelem, který mi do života přinesl jeden velký aha-moment. Rychle poznal, že mi v životě chybí radost. (Což zas tak těžké nebylo, protože jsem v té době byla jedna velká chodící úzkost. 😀 Navíc jsem žila jsem v konceptu, že radost do mého života přijde, až vyřeším všechny své problémy. Nebo alespoň část z nich.)

A tak mi vysvětlil, že mít z něčeho radost, nesmí být jen nahodilá událost, která přichází zvenku. Ať už kvůli tomu, že se mi něco povede, nebo že se mi něco hezkého přihodí.

Umět se radovat je dovednost,“ povídá mi, „musíš ji trénovat! Nečekej, že přijde sama.“.

Koukala jsem na něj trochu vykuleně a převalovala si v hlavě tu myšlenku. Byla pro mě docela revoluční. 😀

Tenkrát jsem si moc neuměla představit, jak takový trénink radosti vypadá.

Dostala jsem pár rad o tom, že si musím vědomě všímat všeho, co mi radost dělá. Že potřebuju začít projevovat vděčnost za to, co mám. A že moje duše potřebuje vyživovat meditací, modlitbou, nebo třeba četbou duchovní literatury, aby měla pro prožívání radosti také z čeho brát.

Od té doby o svou radost mnohem víc pečuju. Nečekám, že mi spadne do klína. A díky své cestě jsem poznala i celou řádku technik, které prožívání radosti hodně podporují. A protože na vlastní kůži cítím, jak moc mi v životě pomáhají, tak jsem se rozhodla tvořit pro ženy i techniky vlastní. Což mi dělá radost ještě větší.

Ono totiž - mezi námi ženami - kdyby ten léčitel nebyl chlap, tak by mi k těm radám také přihodil: „A pořádně si zatanči, děvenko!“.

Protože, když se řekne meditace / modlitba / četba, tak to zní ohromně vážně a člověk tuší, že mu to sice udělá hezky na duši, ale na nějaké rozjuchané radování to úplně nevypadá. A přitom takový spontánní tanec je pro ženu jedna z nejlepších meditací.

Proto ho zařazuju do většiny svých technik.

Často sahám k africkým rytmům, jemným citlivým melodiím nebo smyslným břišním tancům, podle toho, na jaké téma techniku tvořím. Ale když jsem navrhovala techniku pro probouzení vnitřní holčičky a rozproudění dětské radosti, tak jsem cítila, že bude potřeba sáhnout ještě do jiných stylů.
Chceš vědět, pro jaký styl jsem se rozhodla? Chceš si také v těle podpořit proudění radosti? Skvělé!

Doporučuju Ti vzít si sukni, pustit si tohle video a zatančit si spolu se mnou!

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Představ si člověka, kterého hluboce miluješ. Může to být Tvůj partner, Tvé dítě nebo třeba blízký přítel.
Uvědom si, jak takového člověka vidíš, jak na tebe působí, co všechno se v Tobě odehrává, když se mu díváš do očí. Někdo, koho neznáš, by v Tobě takové pocity nevyvolával. A na druhé straně by tento člověk nevyvolával takové pocity v někom jiném, kdo k němu tak hluboké city nechová.

Tvá láska totiž mění Tvé vidění. Zasvěcuje Tě. Otevírá Tvé OKO DUŠE.

Oko duše nejen vidí, oko duše ví. Nebo ještě lépe řečeno - oko duše ZŘÍ, to zahrnuje obojí.
A nepotřebuje k tomu světlo, protože prohlédne i tu největší temnotu.
A nepotřebuje žádný čas, protože hledí do věčnosti.

Proto oko duše nemrká. Mrkáním se čas odpočítává. To je důvod, proč lidské oči nikdy nevidí to podstatné. Mrkají. Jsou lapené v pasti času. Mají dojem, že věci stárnou. Že časem přestávají být krásné.
Ale ten koho miluješ, Ti nikdy nezestárne. Nikdy pro Tebe nepřestane být krásný. Z jeho očí na Tebe září krása nekonečna.

A je tak krásné se do ní nořit.

A teď si představ, že se okem duše dokážeš dívat na celý svět.
Že dokážeš vidět barvy tam, kde druzí vidí šeď. A zázraky tam, kde ostatní vidí jen marnost a prázdnotu.
V lidech vidíš hlavně to dobré a umíš je v tom podporovat.
A vidíš opravdovou esenci věcí a díky tomu Ti nikdy nezevšední.
A nakonec, i sama sebe vidíš jako zázračnou a krásnou bytost, která si zaslouží všechnu lásku světa.
To všechno je možné. To všechno umí Tvé oko duše.

Okem duše ses přirozeně dívala na svět, když jsi byla malá. Díky tomu Ti přišel kouzelný. Tolik Tě bavilo ho prozkoumávat! Jenže dospělí příliš upoutávali pozornost Tvých fyzických očí. Učili Tě dávat jména všemu, co vidíš. „Co je tohle za barvu?“; „Jak se jmenuje tenhle strom?“; „Poznáš tohle zvířátko?“.
MRK - červená! - MRK - borovice! - MRK - to je kráva a dělá bůů!

Těch nových informací bylo tolik, nebyl čas se ptát „jaké pocity v Tobě tahle barva vyvolává, kde ve svém těle ji cítíš?“; „Myslíš, že nás stromy vnímají? Že se s nimi dá komunikovat?“; „Jaký asi kráva vidí svět? Přemýšlí o něčem? Jak prožívá lásku?“.

To jsou otázky, které probouzí oko duše. Nutí nás se dívat do jiné úrovně reality, protože naše oči nic takového nevidí, neznají odpověď. Vidí jen na povrch věcí.

A povrch umí být velmi líbivý, a tak si s ním obvykle vystačíme a oko duše necháme zakrnět. Zavřeme ho. A tu tam ho pootevřeme jen skrze lásku. A někdy ani láska nestačí a stejně na druhých vidíme samé chyby a věci kolem nás nám připadají všední.

O své oko duše je totiž potřeba pečovat. Trénovat ho. A pokud se zavřelo, tak se postarat o to, aby se zas pomaloučku otevřelo.

Když se o to samy nepostaráme, tak se o to postará život. A to obvykle tak, že nám dá pořádnou facku a oko duše nám otevře šokem. Proto je lepší tomu předcházet a vzít zodpovědnost do vlastních rukou.

V mém minikurzu PROBUĎ SVOU ALENKU učím ženy své oko duše zase otevřít.

Vracíme se do dětství a spojujeme se s naší vnitřní holčičkou, která nám s tím pomáhá. Je to báječných pár dní plných prožitkových technik a cvičení. Pokud bys své oko duše také ráda otevřela, tak se přihlas na čekací listinu a dám ti vědět, až minikurz zase otevřu.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

…který vede do plného prožívání přítomného okamžiku.

Dřív jsem si myslela, že je to celé hlavně “o hlavě“ a o tom, abych se dokázala plně soustředit na všechno, co se děje teď a tady.

Za poslední roky mi ale došlo, že soustředění na přítomnost (můžeme ho nazývat také prostou pozorností) samo o sobě nestačí. Že na to, aby mě přítomnost opravdu “vcucla“ je potřeba ještě vše, co pozoruji, zároveň plně přijímat. Všemu říkat láskyplné ANO. Jedině pak je možné s prožívanými jevy a přítomností naplno splynout.

Zkusím to vysvětlit ještě z jiného úhlu - když se snažím být tady a teď z pozice své mysli, tak jsem neutrálním pozorovatelem přítomných jevů, od kterých jsem zároveň oddělená. Jsem JÁ, které je “TADY“ a pozorovaný svět, který je “TAM“. A s tímto světem komunikuji skrze smysly, tzn. zpracovávám smyslové podněty, které mi z něj přichází a míchám je do svého vnitřního “koktejlu“ spolu se svými zkušenostmi a přesvědčeními a vznikne z toho výsledný dojem jako reakce na to, co se mi v přítomnosti děje. A pokud jsem opravdu vědomě tady a teď, tak zároveň dokážu sledovat i tento dojem. Neztotožňuji se s ním, ale pozoruji, že “toto se mi děje / toto cítím / takto reaguji na podněty, které mi přichází“. A opět jsem od toho oddělená.

Zatímco, když vnímám přítomnost skrze srdce, tak nejsem tím, kdo ji pozoruje. Nejsem “tady“ a přítomnost “tam“. Já JSEM přítomností. Jsem vším, co se nachází vně i uvnitř. Podněty, které vnímám svými smysly, do sebe nechám zároveň vstupovat a zároveň já vstupuji do nich. Splývám s nimi.

To by ale nešlo bez přijetí. Nelze splývat s něčím, co odmítám. A proto pro tento “proces“ potřebuji srdce. Mysl je skvělá na analyzování, hodnocení, porovnávání, dávání věcem složitá jména… ale jestli něco neumí, tak je to něco opravdu celostně přijmout. Umí s tím souhlasit, to ano, ale přijetí do její výbavy nepatří.

Schválně si představ, že stojím před tebou, pokyvuji hlavou a říkám: „Souhlasím s tím, jaká jsi.

A nebo - stojím před tebou, rozevírám náruč k obejmutí a říkám: „Přijímám tě takovou, jaká jsi“.

To je trochu něco jiného, že?

Je v tom právě dotek srdce ~ dotek lásky ~ soucitného porozumění. Ne jen racionálního pochopení.
Proto je portálem do přítomného okamžiku tvé srdce a ne tvá mysl. Zkus to mít na paměti a sama skrze svou vlastní zkušenost poznávej ten rozdíl.

Na závěr jen připojím obrázek, který, jak se říká, vydá za tisíc slov, a který dle mého naprosto jasně vystihuje, proč se dětem tak krásně daří být uvolněně tady a teď, a proč nám dospělým to dělá takovou potíž.
Tématu plného prožívání přítomného oka-mžiku jsem se věnovala na úplném začátku své práce se ženami a teď se k němu po delší době znovu vracím, protože ho stále vnímám jako důležité pro to, aby člověk dokázal být v životě šťastný.
Je to jednoduché. Šťastná totiž můžeš být jen tady a teď a ne někdy jindy. Takže pokud ti pro samé myšlenky přítomný okamžik uniká, uniká Ti spolu s ním i pocit štěstí.
No a jako jsem demonstrovala rozdíl mezi dospělým a dítětem na obrázku, tak Tě i tento rozdíl chci nechat přímo zažít. V mém minikurzu Probuď svou Alenku, Ti ukážu, jak se skrze sílu vnitřního dítěte do té přítomnosti zase dostat. Jak být zase jedno-duše šťastná tady a teď. Tak se moc těším, jak se nám to společně podaří. Zapiš se na čekací listinu minikurzu a dám ti vědět, až ho zase otevřu. 😊

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Za jeden den Ti hlavou prolítne tisíce myšlenek. A Tvým úkolem je nenechat si žádnou z nich zkazit den. To docela dobře stačí na to, abys dokázala být v životě šťastná. Umět si spokojeně užívat tady a teď.

To s myšlenkami nejde. Většina myšlenek totiž patří minulosti nebo budoucnosti.

Tvá mysl je z části zaprášený archiv toho, co bylo a z části vymyšlená struktura obav a strachů jako například „co by se mohlo stát, když“.

Možná se Ti dokonce stává, že Ti častěji přicházejí myšlenky negativní, obtěžující. A celé dny jsi pak frustrovaná a v napětí, protože v hlavě neustále něco vymýšlíš. A “řešíš“ problémy.

A cítíš, že v tu chvíli nedokážeš být naplno tady a teď. A užít si třeba uvolněně chvíli se svými dětmi. Nebo třeba milování s partnerem. Nebo alespoň sprchu.

Pořád se ozývá tvoje mysl a chce, abys jí věnovala vážnou pozornost.

~

„Díky, hlavo, ale tohle nepotřebuju.“ 
Zaznělo nedávno na mých ženských kruzích jako jedna z oblíbených afirmací na odhánění otravných myšlenek. Za mě skvěle vystihuje, o co tu jde. Myšlenku si uvědomím, ale nepřijmu ji. Vědomě se rozhodnu ji nijak nerozpitvávat, neoživovat, nevstupovat do jejího příběhu. Dál jsem tady a teď a naplno si užívám to, co dělám.

To chce samozřejmě trochu tréniku, i když to takhle zní docela jednoduše. Klíčový je totiž ten okamžik uvědomění - to, že si bděle všimneš, že se myšlenka objevila. Ten totiž bez tréninku leckdy vůbec nenastane. Myšlenka se objeví a Ty už jsi rovnou v ní. Hned se s ní ztotožňuješ a necháváš ji na sebe působit. A myšlenka dál rozvíjí spojitost s dalšími myšlenkami a nezřídka zapojí i vyplavování emocí ~ a už Tě má chycenou ve své síti.

A pokud to byla myšlenka negativní, tak Ti takhle umí zkazit klidně celý den.

Proto neber své myšlenky vážně. Kdoví, jestli jsou ještě platné? To, co se stalo v minulosti už je možná teď jinak. A iluze, které si tvoříš o budoucnosti zase možná nikdy nenastanou, protože má pro Tebe vesmír nachystáno milión jiných možností.

Včerejšek už není a zítřek ještě nenastal, to jediné co kdy máš a budeš mít je mezera mezi nimi. Dnešní den. Jen tuhle hodinu. Možná tuhle vteřinu.
A v téhle vteřině se může odehrát všechno, a nebo nic. To záleží na tom, jak moc Ty jsi v ní přítomná.

Jenže, jak to udělat? Jak být naplno tady a teď?

Jedním ze způsobů je využít sílu vnitřního dítěte.

To je mé oblíbené téma, kterému jsem se ve své práci se ženami věnovala hned jako prvnímu. Ono totiž nestačí věnovat pozornost jen své vnitřní ženě. K plnému rozkvětu ženství je potřeba i dozrálé a hlavně svobodné vnitřní dítě. Bez něj našemu ženství chybí mladická jiskra.

Proto jsem před lety připravila prožitkový online minikurz PROBUĎ SVOU ALENKU, ve kterém sílu vnitřního dítěte aktivujeme.

Tímhle kurzem prošlo přes 4000 žen. Pokud by lákal i tebe, tak se zapiš na čekací listinu a dám ti vědět, až ho zase otevřu.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

terez.kanturkova@gmail.comZásady ochrany osobních údajůObchodní podmínky
Top