fbpx
Dovol si přijímat svou slabost. Přijímat ty chvíle, kdy se necítíš ve své kůži a marně hledáš své síly. Ať už za tím stojí cokoliv. Může tě oslabit nemoc, stres, přílišné tlačení na výkon... nebo i něco tak přirozeného, jako začátek cyklu a příchod menstruace. Na tom nesejde. Všechno to vyžaduje to samé. Zastavit se a dát si péči. Naplnit vyprázdněný pohár.

Nepřijímat vzorec, že jako silná holka musíš zatnout zuby a dál pečlivě plnit všechny své úkoly ~ to je síla, kterou vyžaduje ego.
Představ si, že by si naše planeta řekla, že zatne zuby a zkusí celý rok udržet léto. Že celý rok bude vydávat své plody, pojede neustále na plný výkon, nikdy se nezastaví a neodpočine si. Pořád slunce, pořád vše zelené. Žádné spadané listí ani sníh. Nic, co by vytvořilo ochranou vrstvu pro regeneraci půdy, ochranu pro nový život.

Však se podívej na místa, na kterých svítí neustále slunce. Je tam poušť.
Proto ani ty se neboj nechat se zapadat sněhem, když cítíš, že je to potřeba. Není to slabost. Je to projev moudrosti.

Jsi unavená? Odpočiň si, dovol si to. Neměj za to výčitky. Netlač na sebe.

Já vím, vždycky nejde v životě zmáčknout kouzelné tlačítko stop a zastavit úplně všechny činnosti. Ale zkus se zamyslet nad tím, kde to udělat můžeš. Kde se honíš proto, že máš pocit, že musíš, a přitom se nic nestane, když se to neudělá.

Máš práci, která ti to nedovolí? Možná bys potřebovala nějakou jinou. Máš partnera, který se na tebe dívá skrz prsty, když si dovolíš odpočívat? Možná by si potřeboval hledět svého. Máš děti, které tě ani na chvíli nenechají v klidu? Možná potřebují zjistit, že máma není žádný robot, ale lidská bytost, která taky občas potřebuje péči.
Nastal čas dávat tomuhle světu jasně najevo, že končí doba, kdy je na piedestalu výkon a produktivita. Je potřeba otevřít oči a uvidět, kam tahle iluze naši společnost dovedla. Ke konzumu, vykořisťování a ničení planety.
Ono se to zdá možná málo. Jak by můj odpočinek ~ přijmutí mé vlastní zimy ~ mohlo mít nějaký dopad na společnost?

Já věřím, že když bude přibývat žen, které začnou vnímat s úctou potřeby svého těla, tak bude méně těch, které budou ochotné si ho nechat pošlapávat ve jménu společenského blahobytu.

Já nevím, jestli k životu nutně potřebuju mít možnost si jít v neděli koupit čerstvé housky. Nebo jestli je až tak nutné hnát lidi v noci do továren, aby se nedejbože nepřestala ani na minutu vyrábět nová auta.

To všechno musí zajišťovat někdo, kdo chce taky v noci spát, a nebo mít hezkou neděli pro sebe.

A to je samozřejmě jen miniaturní zlomek příkladů, kterých by se dalo najít tisíce.

Tak moc jsme si zvykly na to, že svět včetně nás musí být v pozoru 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, že už nám to vůbec nepřijde divné.

Mě to teda divné přijde. Divné a smutné.

Moc si přeju, abychom společně stvořily společnost, která bude dávat lidské zdraví nad produktivitu. Která bude mít úctu ke křehkosti žen i Matky Země.

A vím, že svým vlastním zastavením pomáhám takovou společnost vytvářet. Pokud je mé zastavení bez výčitek.

Pak zasazuji do svého okolí semínko ~ odpočívám a jsem s tím v pohodě, protože vím, že je to tak v pořádku.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Na adventním věnci už nám hoří všechny svíčky. Ta první symbolizuje naději, druhá mír, třetí přátelství a včerejší poslední

~ LÁSKU ~

Kdo z nás ale chápe správně, čím láska je, a čím není?

Spoustu lidí si spojuje lásku hlavně s partnerským vztahem.

A to je chyba.

 Láska není něco, co získáváš proto, že jsi ve vztahu. Není to ani žádná činnost, kterou v tom vztahu děláš.

Pocit štěstí, který zažíváš, když jsi na začátku vztahu, nepřichází proto, že se zamiluješ do muže. Přichází proto, že se díky tomu muži zamiluješ do života.

Jen si na to vzpomeň, jaké to je, když vztah začíná. Všechno je najednou tak snadné, život vypadá o tolik krásnější, ty jen záříš a přijde ti, že zvládneš cokoliv.

Ale myslíš si, že za to může partner po tvém boku a tak svou pozornost upínáš hlavně na něj. Nedochází ti, že díky němu ses jen probudila a najednou prostě JSI VE STAVU LÁSKY. Bojíš se, že on je tím zdrojem, že on ti dává tu lásku, a tak si ho pečlivě hlídáš. Chceš s ním trávit čas, chceš od něj svou lásku.

On to prožívá podobně a oba tak kladete na svůj vztah obrovský nárok - čekáte, že vás bude živit láskou.

To ale žádný vztah nemůže zvládnout. Nemá tu moc. Vztah vás jen probudil. On sám není zdrojem lásky. Ani druhý člověk jím být nemůže. Láska je něco mnohem většího.

Ale právě vaše očekávání váš vztah postupně zabije. Láska v něm přestane být přítomná, protože ze dvou probuzených lidí jsou zase spáči.

Když přestanete být ve stavu lásky, tak se přestanete skrze ni dívat na svět. A život se opět zdá být těžký, věci kolem nás už nejsou krásné a vy přestanete zářit. A spolu s tím přestanete i na partnerovi vidět hlavně to dobré a přestanete se postupně přitahovat a přestanete o sebe pečovat. A vztah se buď rozpadá, a nebo jede ze setrvačnosti dál. U někoho to trvá týdny, u jiného měsíce či roky.

A děje se to proto, že jste si nechali ten stav proklouznout mezi prsty, nenaučili jste se v něm setrvat, nevěnovali jste mu svou pozornost. Věnovali jste ji svému partnerovi a všechna láska světa se vám tak scvrkla do jednoho člověka. Člověka, který dělá chyby. A pak se vám možná zdá, že i láska dělá chyby a konejšíte se tím, že láska prostě bolí.

Ale to s láskou nemá nic společného.

Chtění bolí. Nepochopení bolí. Odpojení od života bolí.

Láska nic takového nedělá. Láska je prostě stav bytí.

Jestli umím v tomto stavu žít, je má vlastní zodpovědnost. Nemohu ji přenášet na svého partnera ani na nikoho jiného.

Ale když se to naučím, tak budu mít moc vytvořit opravdu harmonický vztah, ve kterém můžeme být s partnerem dlouhodobě šťastní.

A takový vztah pak vytvoří láskyplnou náruč i pro naše děti.

Vytvoří prostor, ve kterém LÁSKA PROSTĚ JE. Bez podmínek. Bez očekávání.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Říká se, že když Ti někdo ublíží, měla bys to zapsat do písku. A když pro Tebe někdo udělá něco hezkého, měla bys to vytesat do kamene.

Pak nebudeš připoutaná ke svým bolestem, ale necháš je odvát jako zrnka písku, abys mohla jít s lehkostí dál.

Abys mohla jít cestou svobody. Cestou, na které si TY volíš, jak se cítíš.

Spoustu lidí dělá v životě pravý opak a své bolesti si nechávají vrýt hluboko do svého srdce. Někdy vědomě, ale častěji o tom samozřejmě ani neví. Stanou se oběťmi situace. Především, když je někdo zraní ještě jako malé děti.

Možná i Ty tohle cítíš ~ že některé z Tvých pocitů a myšlenek jsou stále připoutané k lidem a událostem, které Tě zranili.
Ale kde je připoutání, tam není svobodná vůle.

~

Schválně se sama sebe zeptej:

Kdo vlastní mé city?

Patří mé tělo a má mysl přítomnosti nebo minulosti? Patří vůbec mně? Nebo jsou připoutané k někomu / něčemu? A kolik energie mě stojí ta pouta udržovat? Nemohla bych tuto energii využít ve svém životě lépe?

Takovými otázkami se budeš vracet sama k sobě.

A o to tu jde. Být u sebe ~ ve svém srdci a milovat se tak, abys kvůli SOBĚ odpouštěla druhým to, čím Tě zraňují. Protože právě SEBE tím osvobodíš ~ uvolníš svá pouta, uvolníš energii, která je držela pohromadě a nasměřuješ ji tam, kde ji je ve Tvém životě nejvíc potřeba.

Já vím nedělá se to tak snadno, jak snadno se o tom píše, ale už jen to, že si tohle uvědomíš ~ že odpouštění uvolňuje Tvá pouta, Ti dává větší vnitřní motivaci a impuls k tomu, abys to dokázala.

~

Tuhle myšlenku jsem dnes vybrala proto, že tento týden provádím ženy v mém kurzu lekcí o odpouštění a budu s nimi procházet prožitkovou technikou, kterou jsem nazvala právě tímto způsobem: Odpouštím a uvolňuji pouta.Cítila jsem ale, že ji chci alespoň takhle sdílet s vámi všemi, protože adventní čas je jako stvořený ke smiřování a od-pouštění všeho, co už není potřeba s sebou vláčet dál do nového roku.

Snad tohle semínko přispěje k tomu, aby se vám to dařilo o něco snadněji.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Včera jsme na adventním věnci zapalovali svíčku, která symbolizuje mír. Jednou jsem slyšela zajímavou myšlenku, že mír ve světě zavládne až potom, co zavládne mír v našich vztazích. A to je myslím velká pravda. Ve svých vztazích totiž až příliš snadno sklouzáváme k boji. I když se to nemusí na první pohled zdát, protože jde o zdánlivě neškodné bojůvky…

…bojůvky o to, kdo má pravdu. O to, co si kdo prosadí. O to, kdo umyje nádobí. O to, jakou barvu budou mít obklady v kuchyni…

Nenápadně bojujeme, aby bylo po našem. Někdy také bojujeme o pozornost. A nezřídka bojujeme o to, aby byli naši partneři takoví, jaké je chceme mít.

Jenže každý takový boj ukrajuje kousíček z naší ženskosti.

Naše vnitřní žena totiž vůbec netouží bojovat. Ona moc dobře ví, že boj zbytečně rozděluje. Přináší poražené. A obrovsky unavuje všechny zúčastněné.

Naše vybojovaná vítězství mají ve skutečnosti hořké jádro. To se neprojeví hned, ale pomalu a plíživě otravuje naše vztahy. A ze dvou zamilovaných dělá odcizené spolubydlící.

Boj totiž vytlačuje laskavost, porozumění, vzájemnou péči, bezpodmínečné přijetí a skutečný soucit.
A to přesně se zrcadlí i v našem vnějším světě. Ve společnosti. Ve stavu naší Země.

A speciálně v dnešní době.

Panuje obrovské rozdělení. Obrovský boj na mnoha frontách.

Protože je zkrátka většina z nás zvyklá takhle řešit situace. Viděli jsme to v dětství u našich rodičů. Když po nás chtěli disciplínu, tak byla často vynucovaná pod nátlakem a pohrůžkami trestu.

I mezi sebou rodiče obvykle bojovali. Když chtěl dominantní rodič dosáhnout svého, tak se uchyloval k manipulaci a výčitkám vůči tomu druhému.

Bohužel, to všechno byla semínka pro naše zahrady - když jsme ještě děti, tak si svá semínka nevybíráme. Naši rodiče jsou našimi zahradníky. Někteří v nás vypěstují řádně střižené anglické trávníky, na kterých se nedá svobodně běhat a někteří nás zase nechají napospas pořádným vnitřním džunglím.

Tak či onak s tím v dospělosti bojujeme. A začarovaný kruh se točí dál.

Ale nebude se točit věčně. Je to cítit ve vzduchu. Celé lidstvo prochází obrovskými změnami. Je čím dál víc lidí, kteří si všechny tyhle destruktivní vzorce chování uvědomují a nachází odvahu se z nich vymanit.

Věřím, že i ty mezi ně patříš. Že i ty nechceš opakovat chyby předchozích generací. Že i ty toužíš žít ve světě, kde už nebude potřeba bojovat.

Můžeš pro to udělat ohromně moc ~ už jen tím, že si v sobě zasadíš semínko:

~ Mír začíná uvnitř mě ~

A začneš podle něj i žít.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Cítím potřebu se jako vodnář vyjádřit k započatému věku vodnáře a teď to konečně dozrálo... 😊

Někdy se o nás vodnářích říká, že nemáme srdce.

To by ale byly smutné vyhlídky na věk, který nás čeká.

Ale nejsou na místě!

Ono je to totiž jinak.

Naše srdce je veliké a hluboké.

Vejde se do něj celý vesmír. 💫

No a díky tomu jsme jednou nohou pořád ve hvězdách. ✨

A tak se může zdát, že to ´zemské´ nebereme vážně.

Ale to prrr! My to tu bereme velmi vážně.

Tady jde totiž o to, co kdo tu bere vážně. 🤔 Berete vážně sami sebe? Nebo co si o vás druzí lidé myslí? Berete vážně, co si myslíte vy o nich? Je pro vás důležitá značka vašeho oděvu? Auta? Kabelky? Šperku? Berete vážně mezilidské hry na důležitost? Morální převahu? Společenský status? Berete vážně politiku? Statistiky? Čísla? Názory? Postoje? Slova?

Pak se skutečně může stát, že budeme ve vaší blízkosti trochu nepřítomní.

Protože pro nás nejsou důležitá slova, ale energie ve vašich srdcích. ❤️ Nechceme slyšet váš názor, chceme vidět jiskru života ve vašich očích. 👀Nechceme s vámi hrát hry na to, kdo to dál dotáhnul, chceme vás vzít za ruku a společně se nechat unést krásou hvězd. ⭐️ Nechceme obdivovat značku vašich bot, chceme s vámi bosí běhat v trávě. 🦶 Nechceme si o vás nic myslet, chceme vás jen milovat. 💕

Možná, že právě jsme velmi přítomní.

A možná, že takový bude tenhle věk.

Méně názorů na život a více života samotného.

Moc bych si to přála.

Terez Ka. 🐰

Osmiletý Jáchym nám nedávno přinesl domů tyhle kameny. Pečlivě si je vybral z hromady oblázků na břehu jezera a dal nám náležitě najevo, že mu na nich záleží a určitě je nesmíme třeba omylem vyhodit.

Takové upozornění bylo určitě na místě, protože ze všech těch zajímavých, barevných, krásně ohlazených, nebo něčím speciálních kamenů, které u toho jezera byly, si on vybral naprosto „průměrný“ kámen béžový a černý, který najdete ležet u kdejaké zaprášené cesty.

Díváte se na něj a vidíte hrdého nálezce skutečné pokladu.

Podíváte se na kameny a vidíte „šutry“.

A pak vás to trkne – zase jedu na autopilota, zase jsem ten vážný dospělý, zase se dívám jen hlavou.

A tak zavřete oči a přesunete pozornost do svého srdce. Chvilku počkáte, než ucítíte, že se vám podařilo se v něm ukotvit, pak oči zase pomalu otevřete a podíváte se na kameny znovu.

Kameny se proměnily.

Vidíte je v souvislostech, vidíte jejich příběh, vidíte příběh celé naší Země. Vnímáte sílu, která jim dala vzniknout, i tu, která je rozervala do těchto malých kousků. A nakonec i tu, která je v teplých malých rukou donesla až do vašeho domova.

Cítíte uvnitř sebe, že stejná síla koluje i ve vás.

A tohle všechno uvědomění se odehrává najednou, v pár vteřinách se to všechno propojí. A kameny už nejsou jen kameny. Jsou život.

A vy už nejedete na autopilota, už jste přítomni v tomto okamžiku celou svou bytostí. A je vám krásně...

Teď když jsem to takhle v pár slovech popsala, tak to vypadá tak samozřejmě, tak jednoduše. Ale umět se dostat do takového stavu jsem dlouho neuměla. Léta jsem ani nevěděla, že tenhle způsob prožívání vůbec existuje.

Chtělo to souběh důležitých setkání, správných knih a informací. Pak přišly meditace, stavy změněného vědomí, tantrická praxe a spoustu silných životních zkušeností.

A teď tu stojím a koukám na Jáchyma a vím, že nebude dlouho trvat a tyhle kameny se mu promění v šutry.

Čeká ho procházka stinným údolím svého ega a oddělenosti od světa. Přijde puberta a všechno moudré, co říkají starší, mu bude připadat trapné. Bude ho zajímat jen on sám, hraní her a časem i holky.

Ale když bůh dá, tak po tomhle všem se zase vrátí zpět. Zpět k životu, k jeho podstatě a k tomu, že i „obyčejný“ kámen může být pokladem.

Není to jednoduchá cesta. Vím to, kráčím po ní. Je plná slepých uliček, lákavých zkratek a pastí a někdy vede přes hodně temná místa.

Ale stojí to za to, po ní jít

Říká se, že lidé a svět kolem nás nám zrcadlí naše vlastní nitro.

Když jsme naštvané a smutné, i svět kolem nás je smutný a nepřátelský.

To proto, že my samy jsme tím zrcadlem, na kterém se odráží dění našeho života. Když se o naše zrcadlo nestaráme, je zašlé, zaprášené a špinavé. I jeho odraz se nám pak takový jeví.

Děje se to obvykle proto, že se příliš zabýváme obrázky, které se v něm zrcadlí.

Jenže obrázky v zrcadle = dění v našem životě se neustále mění, ze dne na den, z hodiny na hodinu… a pokud naše nálada, náš pocit štěstí závisí na tom, co se děje na obrázcích, nemůžeme být z ničeho dlouho šťastné, protože obrázek, který nám přinesl štěstí, se za chvíli zase změní na něco jiného.

My ale sedíme před zrcadlem jako před televizí, koukáme na obrázky a hledáme v nich naši radost.

A naše zrcadlo zatím chátrá.

Jít do světa za zrcadlem tedy znamená, uvědomit si, že to co se v zrcadle odráží, není skutečné, není to trvalé a pokud si přejeme v životě víc vnitřního klidu a radosti, musíme svou pozornost přesměrovat na to, co je stálé.

Na zrcadlo samotné.

Zrcadlo je stav našeho nitra. Podívat se za zrcadlo znamená podívat se dovnitř sebe sama. Znamená to o zrcadlo pečovat. Čistit ho, leštit, dopřávat mu údržbu. Pokud to děláme, najednou si všimneme, že se v něm odráží obrázky hezčí. Že čím je čistější, tím vidíme větší detaily reality, větší hloubku.

A najednou se před námi začne objevovat realita barevnější, jemnější, laskavější.

Začneme vidět říši divů. 🐰

A pak...

jednou

přijde moment,

ve kterém si uvědomíme, že už nekoukáme na obrázky, ale skutečně VIDÍME podstatu všech jevů kolem nás.

Ale o tom až někdy příště 😊

Všechno na co zaměřuješ pozornost v tobě vyvolává pocity a myšlenky a ty zase ovlivňují tvou náladu i chování. A dokonce i třeba to, jak tvoje tělo odolává nemocem.

Jak je to možné?

Představ si, že věnuješ svou pozornost něčemu, co tě rozladí a vyvolá to u tebe negativní emoce jako vztek, smutek nebo strach. Co myslíš, že se pak děje ve tvém těle? Tyhle emoce v něm kolují.

A to tak, že spustí vyplavování chemických látek, které jsou v podstatě jejich materiálními nositeli. Typicky jsou to třeba různé hormony (v tomto případě stresové), které zaplavují tvé tělo a ovlivňují chování tvých buněk včetně imunitního systému.

Však už i západní medicína si všimla, že je stres takový nenápadný, ale velmi silný narušitel našeho zdraví.

A lidová moudrost to ví už dávno – Veselá mysl, půl zdraví.

Spousta z nás to ale pořád ignoruje.

Žijeme v zemi, kde mezi nejčtenější plátky patří Blesk, který by mohl s klidem aspirovat na titul Černá kronika roku.

Večer stále hromadně zasedáme ke zprávám, kde nás neúnavně děsí čísly a katastrofickými scénáři a roztáčí tak zmiňovaný řetězec událostí v našem těle.

Borec na konec už to nezachrání.

A přitom...

Je jen tvoje volba, čemu věnuješ pozornost.

Je jen tvoje volba, čím vyživuješ svou mysl a své tělo.

V sedm večer můžeš zasednout ke zprávám a dobrovolně si vyrábět ve svém těle nepřítele svého zdraví. A nebo se třeba můžeš jít podívat na západ slunce a nechat na sebe působit hru barev, hru přírody, hru světla a života.

Ta v tobě bude vyplavovat pro tělo prospěšnou chemii dobré nálady 🙂

A hlavně, na tom, jak nádherný je západ slunce, nějaká čísla a scénáře nic nezmění.

Zaplať pánbůh 🧡 💛 💜

terez.kanturkova@gmail.comZásady ochrany osobních údajůObchodní podmínky
Top