„Na tátu nebyl spoleh.“
„Táty jsem se bála.“
„Táta byl zlej na mámu.“
„Táta chtěl kluka.“
„Táta hodně chodil do hospody.“
Jedna žena za druhou vstává a do prostoru se ozývají jejich vzpomínky. Všechny mrazí z toho, co slyší. Je jasné, že těžko mohou mít zdravé vztahy s muži, když je hned ten první zklamal. Koneckonců proto také přijely. Protože ví, že ty bolístky a jizvy na srdci už za ně nikdo jiný nevyřeší
I kdyby se jim táta nastokrát omluvil, tak to nebude stačit.
~~~
I tobě určitě v životě druzí lidé ublížili. A nemuseli to být jen muži. Všechna ta odmítnutí, odsuzování, zklamání, zrady… to všechno se na tobě podepsalo. To všechno utváří tvůj pohled na svět.A obvykle je to tak, že čím víc si toho neseš, tím náročnější situace ve vztazích spoluvytváříš.
👉 Důvěřuješ málo, a nebo naopak moc.
👉 Bojíš se otevřít, a nebo se naopak příliš rychle rozdáváš.
👉 Zneužíváš druhé, a nebo se naopak necháš zneužívat.
Pokud se s tím nerozhodneš něco dělat.
Ono je ve výsledku jedno, kdo nese vinu na tvých jizvách. Zodpovědnost za jejich vyléčení už máš jen ty. Ať už to byl tvůj táta, nebo máma, tvá první láska, nebo jen nějaký bastard, který už ti po první noci nezavolal.
Nikdo z nich nemá moc z tebe sejmout bolest, kterou ti způsobili.
Nikdo už tu není vinen, dovolím si říct. Protože kde je viník, tam je oběť.
A kdo by chtěl celý život prožít v roli oběti?
Proto je potřeba, abys ze všech lidí sejmula zodpovědnost za to, že ti ublížili. Už to není důležité.
Důležitá jsi ty. Důležité je to, co se děje tady a teď.
A můžeš jít ještě dál. Můžeš jim za to poděkovat. Všechna ta bolest se totiž může stát tvou výhodou. Může tě dovést k sobě. Ke tvé duši. K tvému poslání.
~~~
Přesně proto jsem včera léčivý pobyt pro ženy uzavřela poděkováním svému tátovi.
Poděkováním za to, že se na mě vykašlal.
Protože, kdyby to tak nebylo, tak mě nikdy nenapadne podporovat další ženy v léčení jejich vnitřního světa. Nerozuměla bych jejich bolesti.
A nikdy bych nezažila tu obrovskou vděčnost, která se rozlila v mém srdci, když jsem viděla, jak všechny na konci pobytu září. Jak si dovolily tolik věcí propustit. Jak si dovolili brečet, křičet, tančit kolem ohně a sdílet své nejhlubší pocity beze strachu, že je bude někdo soudit.
To mi za všechnu tu bolest stálo.
Díky táto.
Díky i sama sobě, že jsem se před lety rozhodla, že tvůj nezájem proměním v mou výhodu, můj dar.
Každá z nás má tuhle moc. 💛
