Pravděpodobně ti rodiče dávali lásku jen tehdy, když jsi nezlobila, neodmlouvala a dělala přesně to, co chtěli. V opačném případě čekal trest, křik a odmítání. Proto sis vytvořila přesvědčení: "Když budu hodná, všichni budou spokojení a budou mě mít rádi."

Takže neumíš říkat ne a velmi špatně se ti nastavují zdravé hranice. Raději chceš mít klid a pocit, že jsi přijímaná a milovaná.

Rodiče tě nechválili a naopak tě neustále upozorňovali na to, co jsi udělala špatně, nebo co bys měla zlepšit. Možná sis dokonce občas připadala spíš jako ve vojenském výcvikovém táboře, než v láskyplné rodině.

Jako bys nikdy nebyla dost dobrá. A tak pořád děláš všechno pro to, abys to druhým (a sobě) dokázala.

Tvoje potřeby byly v dětství přehlížené, proto jsi uvěřila, že nejsou důležité. Možná jsi nedostala dost lásky, pomazlení, bezpečí, pochopení, a tak ses naučila své potřeby raději potlačovat, aby tě to tak nebolelo. Obvykle je stavíš na poslední místo, až bude “vše hotové“.

Dokonce možná žiješ s přesvědčením, že mít čas jen pro sebe je sobecké, a když už si ho uděláš, tak tě trápí výčitky svědomí.

V dětství ses naučila, že tvé emoce jsou špatné, že bys je mít neměla (vztek, pláč, vzdor, moc hlasitá radost…), proto ses naučila je schovávat. Projevuješ je až ve chvíli, kdy nad nimi ztrácíš kontrolu, a pak se za to stydíš.

Jsi v začarovaném kruhu, kdy stále znovu a znovu zažíváš, že tvé emoce nejsou vítané. Právě tak jako v tvém dětství.

Rodiče pro tebe nevytvořili bezpečný prostor, ve kterém by ses naučila důvěřovat druhým. Nevnímala jsi je jako opravdovou oporu a své ochránce. Proto ses naučila být sama sobě jediným ochráncem, na kterého se dá spolehnout.

Prožíváš v sobě rozpor. Toužíš po bezpečném prostoru, ve kterém si dovolíš být zranitelná, křehká a ženská, ale zároveň vysíláš jasný signál „nikoho nepotřebuju, postarám se o sebe sama“.