LESK A BÍDA PARTNERSKÝCH VZTAHŮ

Mohlo by se zdát, že rokem zaměřeným na vztahy byl ten loňský, složený ze samých dvojek. Jak je známo, dvojka je číslem vztahů, sjednocování protikladů a duality. Jenže jak to tak v životě bývá, věci nejsou vždy takové, jak se na první pohled jeví. Proto ani vztahy nevychází z přímočaré rovnice 1+1=2.

Kdo se dívá skutečně pozorně, tak chápe, že partnerský vztah vychází z rovnice 1+1=3.

I když tohle tvrzení na první pohled vyznívá pro vztahy nepříznivě, ve skutečnosti skrývá velký dar a příležitost společně růst. Vztah je totiž místem, které nás rozhodně nenechává lenivě spát na vavřínech iluzí, které jsme si o sobě během života vystavěli. Vztah z nás umí vytáhnout to nejkrásnější a zároveň to nejhorší. Umí nás nelítostně konfrontovat s tím, kdo opravdu jsme, včetně potlačených částí našeho já. Těch částí, které jsme úspěšně zametli pod koberec často už v ranném dětství.

Dříve či později Ďábel navštíví všechny zamilované a bez slitování je postaví před odhalení jejich stínu. Není náhoda, že jsou na obou kartách milenci nazí. Nahota zde symbolizuje pravdivost a odložení všech masek. To je to, co s námi vztah dělá. Zbavuje nás másek a rolí, ve kterých tak rádi chodíme na veřejnosti. Říkejme jim „správný muž a správná ženská“, nebo také „ti, kdo plní společenské normy a očekávání“. Ve vztahu si na ně nedokážeme hrát věčně. Vždyť kde jinde naše společenské masky svlékat, než za zdmi našich domovů, v našem pečlivě střeženém soukromí. Problém je, že díky vztahu v tom našem soukromí jaksi nejsme sami a druhý se tak stává svědkem našeho odhaleného já.

Ale je role Ďábla skutečně špatná?

Co to v praxi znamená? Že se potřebujeme podívat na skutečné příčiny situací, které ve vztahu zažíváme. Znamená to přiznat si, že naše problémy jsou vždy výtvorem vzájemné interakce. To je ale značně nepohodlné, mnohem snadnější (a bohužel v praxi velmi časté) je, že zaujímáme vůči druhému postoj nevinné oběti („to on za to může! / to on mi ubližuje!“). Jenže přitom zapomínáme, že…

Ať už jsem tím, kdo bolest působí, nebo tím, kdo schytává rány, pak mám ke své roli v obou případech „dobrý“ (a často důmyslně skrytý) důvod. Mohu mít dokonce i zvrácený zájem si tuto svou roli udržet a přitom si to vůbec nemusím uvědomovat! Oběť například může profitovat ze své domnělé bezmocnosti tím, že ji drží pěkně v teplíčku a smrádečku její komfortní zóny. Když nemá nad situací moc, protože „on je takový“, pak se nemusí konfrontovat s tím, proč si ve skutečnosti od něj nechá líbit, že ji shazuje / si jí nevšímá / si z ní dělá služku… Na nevědomé úrovni totiž může být přesvědčená, že si to ve skutečnosti zaslouží. Její máma to přeci vydržela, tak taky zatne zuby a dá to. Je přeci hodná holka! Kdo je hodný, ten nemá žádné potíže. Nebo ne?

Samozřejmě hra na oběť a pachatele může mít kořeny i jinde než v oblasti sebehodnoty, odkud pramení zmíněné „zasloužím si to“. Docela stačí, že jsem přesvědčená, že „věci se dělají takhle“ a můj partner je přitom dělá úplně opačně. Darebák! Copak nevidí, jak mě tím mučí?!

Kdykoliv tě tvůj partner vytočí, zvolej: „Sláva! Další příležitost ke zrání a očistě!“.

Záměrně to zlehčuju, ale jen proto, abych zdůraznila, že svá dramata ve vztazích si děláme my sami. Stačí jen tahle „drobná“ změna úhlu pohledu a otevřou se nám úplně nové možnosti, jak se svým vztahem zacházet. Ale pozor, pořád je to jen začátek naší cesty k sobě.

Teď už víme, že si naše řetězy můžeme sami sundat, zatím ale nevíme JAK.

Partner nikdy neporozumí našemu utrpení a vnitřním konfliktům, pokud je s ním nebudeme sdílet. Zároveň nám ale nikdy nebude ochotný opravdu naslouchat, pokud s ním naše trápení budeme sdílet způsobem, který z něj rovnou dělá pachatele. A tohle právě spoustu z nás neumí. Když se nám něco nelíbí, tak máme tendenci se uchylovat k jednosměrné kritice, výčitkám a poučování. Přesně tak s námi totiž zacházeli naši rodiče. Tímto způsobem v našem sdílení nikdy nejsme „spolu“, ale „proti sobě“, což místo porozumění vyvolává mnohem častěji dohady a konflikty. A s těmi už tuplem neumíme zacházet.

Jak se dostat ze začarovaného kruhu nedorozumění?
Jak využít vztah k tomu, abychom mohli společně vyrůst?

Existuje mnoho cest. Jednou z nich je posvítit si právě na to, JAK s naším partnerem komunikujeme. Je to skvělý první krok. Naučit se říkat věci způsobem, který nás vzájemně otevírá místo toho, aby nás vháněl do vyhrocených konfliktů, nebo do toho, že se před sebou budeme uzavírat. Když se spolu naučíme tímto způsobem komunikovat, tak společnými silami dokážeme poznat pravé příčiny našich neshod (=démonovu pravou tvář). Jestli tě láká si takovou komunikaci osvojit, tak ti moc doporučuju můj rychlokurz partnerské komunikace: MILÁČKU, NEZLOB SE! Pořádám ho zdarma jednou za rok, stačí si rezervovat své místo. (Pozor, minikurz je zatím pouze pro ženy.)

No a na závěr ti přeju mnoho sil a trpělivosti se svým (současným či budoucím) vztahem. Věř, že všechna ta trápení, která ti občas přináší, časem přinesou své plody.

O tom je číslo 3, kterým letošní rok končí. Spojením 2 lidí totiž vzniká něco nového, něco co milence významně přesahuje, a čeho by jeden bez druhého nikdy nedosáhli.

Stačí se podívat na ty krásné malé duše, které umí i znesváření milenci přivést na svět. Už kvůli nim stojí za to se učit, jak ze vztahu nedělat bojové pole, ale místo bezpečí, ve kterém můžeme všichni společně růst.

S láskou Terez Kantu