Je možné, že tě tvoji rodiče zahrnovali přijetím a láskou jen tehdy, když jsi se chovala podle jejich očekávání a poslušně jsi dělala všechno, co se ti řeklo. Díky tomu si do života neseš program: „Když budu hodná, druzí mě budou mít rádi“.

Hluboko uvnitř sebe toužíš po lásce a věříš, že si ji musí zasloužit. Bojíš se odmítnutí, připomíná ti, jak jsi v dětství byla odmítána, když jsi neplnila očekávání.

Tví rodiče ti neposkytovali podporu a povzbuzení, které jsi potřebovala. Místo toho tě neustále upozorňovali na to, co jsi udělala špatně, nebo co bys měla zlepšit. Možná sis dokonce občas připadala spíš jako ve vojenském výcvikovém táboře, než v láskyplné rodině.

Někde v hloubi sebe se pořád snažíš rodičům a světu dokázat, že jsi dost dobrá. Toužíš po uznání zvenčí, protože zevnitř necítíš svou hodnotu zevnitř. Kdo ti ale v dospělosti určuje, co znamená „dost dobrá“?

Tvoje potřeby byly v dětství přehlíženy, proto jsi uvěřila, že nejsou důležité. Možná jsi nedostala dost lásky, pomazlení, bezpečí, pochopení, a tak jsi se naučila se od svých potřeb odpojovat, aby tě to tak nebolelo. Kolikrát na sebe úplně zapomínáš a stavíš se na poslední místo, až bude “vše hotové“.

Toužíš mít víc času na sebe, ale zároveň se tomu můžeš podvědomě vyhýbat, protože by to znamenalo se spojit s místy uvnitř sebe, které pořád bolí. Možná můžeš mít i obranný program, který ti říká, že mít čas jen pro sebe je sobecké.

V dětství ses naučila, že tvé emoce jsou špatně, že bys je mít neměla (vztek, pláč, moc hlasitá radost…), proto ses naučila je skrývat. Projevuješ je až ve chvíli, kdy nad nimi ztrácíš kontrolu. To ti ale znovu oživuje starou bolest z nepřijetí a dostává tě to do začarovaného kruhu, kdy se za své emoce opět stydíš - stejně, jako když jsi byla malá.

Bývá pro tebe těžké unést emoce svých dětí, když ty sama jsi je musela potlačovat. Ani od partnera často pochopení nepřichází, protože vyrostl ve stejném vzorci jako ty.

Tvůj otec nenaplnil svou roli „ochránce“. Nevytvořil pro tebe bezpečný prostor, ve kterém by sis mohla dovolit být slabá a důvěřovat druhým. Místo toho v tobě vychoval bojovnici. Ať už tím, že sám byl slabý, nebo tím, že byl nepřítomný. Sama ses naučila být svým ochráncem, protože ti nic jiného nezbylo.

Prožíváš v sobě rozpor. Toužíš po bezpečném prostoru, ve kterém si dovolíš být zranitelná, křehká a ženská, ale zároveň druhým nedůvěřuješ a neumíš jim vytvořit atmosféru, ve které by pro tebe takový prostor mohli vytvořit. Vysíláš jasný signál „nikoho nepotřebuju, postarám se o sebe sama“.