fbpx
…který vede do plného prožívání přítomného okamžiku.

Dřív jsem si myslela, že je to celé hlavně “o hlavě“ a o tom, abych se dokázala plně soustředit na všechno, co se děje teď a tady.

Za poslední roky mi ale došlo, že soustředění na přítomnost (můžeme ho nazývat také prostou pozorností) samo o sobě nestačí. Že na to, aby mě přítomnost opravdu “vcucla“ je potřeba ještě vše, co pozoruji, zároveň plně přijímat. Všemu říkat láskyplné ANO. Jedině pak je možné s prožívanými jevy a přítomností naplno splynout.

Zkusím to vysvětlit ještě z jiného úhlu - když se snažím být tady a teď z pozice své mysli, tak jsem neutrálním pozorovatelem přítomných jevů, od kterých jsem zároveň oddělená. Jsem JÁ, které je “TADY“ a pozorovaný svět, který je “TAM“. A s tímto světem komunikuji skrze smysly, tzn. zpracovávám smyslové podněty, které mi z něj přichází a míchám je do svého vnitřního “koktejlu“ spolu se svými zkušenostmi a přesvědčeními a vznikne z toho výsledný dojem jako reakce na to, co se mi v přítomnosti děje. A pokud jsem opravdu vědomě tady a teď, tak zároveň dokážu sledovat i tento dojem. Neztotožňuji se s ním, ale pozoruji, že “toto se mi děje / toto cítím / takto reaguji na podněty, které mi přichází“. A opět jsem od toho oddělená.

Zatímco, když vnímám přítomnost skrze srdce, tak nejsem tím, kdo ji pozoruje. Nejsem “tady“ a přítomnost “tam“. Já JSEM přítomností. Jsem vším, co se nachází vně i uvnitř. Podněty, které vnímám svými smysly, do sebe nechám zároveň vstupovat a zároveň já vstupuji do nich. Splývám s nimi.

To by ale nešlo bez přijetí. Nelze splývat s něčím, co odmítám. A proto pro tento “proces“ potřebuji srdce. Mysl je skvělá na analyzování, hodnocení, porovnávání, dávání věcem složitá jména… ale jestli něco neumí, tak je to něco opravdu celostně přijmout. Umí s tím souhlasit, to ano, ale přijetí do její výbavy nepatří.

Schválně si představ, že stojím před tebou, pokyvuji hlavou a říkám: „Souhlasím s tím, jaká jsi.

A nebo - stojím před tebou, rozevírám náruč k obejmutí a říkám: „Přijímám tě takovou, jaká jsi“.

To je trochu něco jiného, že?

Je v tom právě dotek srdce ~ dotek lásky ~ soucitného porozumění. Ne jen racionálního pochopení.
Proto je portálem do přítomného okamžiku tvé srdce a ne tvá mysl. Zkus to mít na paměti a sama skrze svou vlastní zkušenost poznávej ten rozdíl.

Na závěr jen připojím obrázek, který, jak se říká, vydá za tisíc slov, a který dle mého naprosto jasně vystihuje, proč se dětem tak krásně daří být uvolněně tady a teď, a proč nám dospělým to dělá takovou potíž.
Tématu plného prožívání přítomného oka-mžiku jsem se věnovala na úplném začátku své práce se ženami a teď se k němu po delší době znovu vracím, protože ho stále vnímám jako důležité pro to, aby člověk dokázal být v životě šťastný.
Je to jednoduché. Šťastná totiž můžeš být jen tady a teď a ne někdy jindy. Takže pokud ti pro samé myšlenky přítomný okamžik uniká, uniká Ti spolu s ním i pocit štěstí.
No a jako jsem demonstrovala rozdíl mezi dospělým a dítětem na obrázku, tak Tě i tento rozdíl chci nechat přímo zažít. V mém minikurzu Probuď svou Alenku, který brzy proběhne, Ti ukážu, jak se skrze sílu vnitřního dítěte do té přítomnosti zase dostat. Jak být zase jedno-duše šťastná tady a teď. Tak se moc těším, jak se nám to společně podaří. Už 12. 5.! 😊

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Za jeden den Ti hlavou prolítne tisíce myšlenek. A Tvým úkolem je nenechat si žádnou z nich zkazit den. To docela dobře stačí na to, abys dokázala být v životě šťastná. Umět si spokojeně užívat tady a teď.

To s myšlenkami nejde. Většina myšlenek totiž patří minulosti nebo budoucnosti.

Tvá mysl je z části zaprášený archiv toho, co bylo a z části vymyšlená struktura obav a strachů jako například „co by se mohlo stát, když“.

Možná se Ti dokonce stává, že Ti častěji přicházejí myšlenky negativní, obtěžující. A celé dny jsi pak frustrovaná a v napětí, protože v hlavě neustále něco vymýšlíš. A “řešíš“ problémy.

A cítíš, že v tu chvíli nedokážeš být naplno tady a teď. A užít si třeba uvolněně chvíli se svými dětmi. Nebo třeba milování s partnerem. Nebo alespoň sprchu.

Pořád se ozývá tvoje mysl a chce, abys jí věnovala vážnou pozornost.

~

„Díky, hlavo, ale tohle nepotřebuju.“ 
Zaznělo nedávno na mých ženských kruzích jako jedna z oblíbených afirmací na odhánění otravných myšlenek. Za mě skvěle vystihuje, o co tu jde. Myšlenku si uvědomím, ale nepřijmu ji. Vědomě se rozhodnu ji nijak nerozpitvávat, neoživovat, nevstupovat do jejího příběhu. Dál jsem tady a teď a naplno si užívám to, co dělám.

To chce samozřejmě trochu tréniku, i když to takhle zní docela jednoduše. Klíčový je totiž ten okamžik uvědomění - to, že si bděle všimneš, že se myšlenka objevila. Ten totiž bez tréninku leckdy vůbec nenastane. Myšlenka se objeví a Ty už jsi rovnou v ní. Hned se s ní ztotožňuješ a necháváš ji na sebe působit. A myšlenka dál rozvíjí spojitost s dalšími myšlenkami a nezřídka zapojí i vyplavování emocí ~ a už Tě má chycenou ve své síti.

A pokud to byla myšlenka negativní, tak Ti takhle umí zkazit klidně celý den.

Proto neber své myšlenky vážně. Kdoví, jestli jsou ještě platné? To, co se stalo v minulosti už je možná teď jinak. A iluze, které si tvoříš o budoucnosti zase možná nikdy nenastanou, protože má pro Tebe vesmír nachystáno milión jiných možností.

Včerejšek už není a zítřek ještě nenastal, to jediné co kdy máš a budeš mít je mezera mezi nimi. Dnešní den. Jen tuhle hodinu. Možná tuhle vteřinu.
A v téhle vteřině se může odehrát všechno, a nebo nic. To záleží na tom, jak moc Ty jsi v ní přítomná.

Jenže, jak to udělat? Jak být naplno tady a teď?

Jedním ze způsobů je využít sílu vnitřního dítěte.

To je mé oblíbené téma, kterému jsem se ve své práci se ženami věnovala hned jako prvnímu. Ono totiž nestačí věnovat pozornost jen své vnitřní ženě. K plnému rozkvětu ženství je potřeba i dozrálé a hlavně svobodné vnitřní dítě. Bez něj našemu ženství chybí mladická jiskra.

A proto využiji pondělního semínka, abych vám s radostí oznámila, že po roce opět pořádám můj prožitkový online minikurz PROBUĎ SVOU ALENKU, ve kterém budeme sílu vnitřního dítěte aktivovat a hledat si k ní cestičky.

Tímhle kurzem prošlo přes 4000 žen a byl to můj úplně první online kurz pro ženy a já jsem moc zvědavá jestli bude mít pořád stejné grády jako na začátku.

Pevně věřím, že ano. 😊

Těším se na všechny, se kterými se tam potkám. 💛

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Jaro, léto, podzim, zima nejsou jen čtyři roční období. Je to universální princip. Matrice. Řád podle kterého se řídí jak naše planeta, tak Tvé tělo a celý Tvůj život. Jarní energie u Tebe nastupuje v dynamické fázi cyklu, to je hned po menstruaci. Když ovuluješ, tak procházíš svým vlastním létem. PMS řádí během podzimního týdne před menstruací a samotná menstruace je zimou, během které by sis měla odpočinout a nabrat síly na další “rok“.

Stejně se dá dívat i na cyklus tvého života od narození do smrti. Jako malá holčička jsi prožila své jarní probouzení, rozkvétání a objevování nového života. Během dospělosti jsi v plném prožívání svého léta, ve kterém záříš a plodíš. Stáří je pak tvým podzimem a sklizní toho, co bylo zaseto. A odchodem z tohoto těla se odevzdáš do náruče zimy, ve které se tvá duše připraví na další cyklus.

No a když se vrátím k původní myšlence, tak i každý Tvůj den začíná jarem. Vzpomeň si jak čerstvou energii má svítání, když se země probouzí z nočního (=zimního) spánku. To je velmi zásadní moment, který může rozhodnout o zbytku celého dne. Koneckonců i naše dětství má velký vliv na to, jaký život žijeme v dospělosti. Kdo zažil laskavé a podporující zacházení, tomu se pak žije s větší lehkostí v srdci a nenese si do života tolik škodlivých programů, které by mu podkopávaly nohy.

A právě takový vliv má i energie tvého rána na zbytek dne. Proto si hlídej, jaké první myšlenky provází tvůj den. Zkus si do svého probouzení pozvat hlavně ty, které tě podporují tvou víru, že dnešek může být nádherným dnem plným objevování zázraků života. Že se dnes můžeš něco nového naučit, něco krásného zažít, a nebo třeba někoho milovaného pohladit.

A možná bude nejlepším začátkem, když někoho milovaného pohladíš hned ~ když pohladíš sama sebe. Takový krásný malý zvyk, který ti pomůže začít jaro Tvého dne podporující a laskavým způsobem.

Přeju Ti krásné Velikonoční pondělí. 💛

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

A zároveň je to ten nejlepší make-up, jak řekla Marilyn Monroe.
Ale nezkrášluje jen nás samotné. Svým úsměvem i my zkrášlujeme svět kolem nás. Je to takové hezké win-win. A navíc zadarmo.

Jen v poslední době se děje tolik věcí, které nám ten úsměv spíš berou. Stačí si otevřít jakákoliv média a leckomu zmrzne úsměv na tváři.
Všude samý tlak. Na emoce, na jistoty, na pocit bezpečí.
Jeden by se z toho zbláznil.
No a proč ne? Co když je v tom klíč ke vnitřní svobodě?

Zbláznit se! Nasát medicínu blázna. Dovolit si vískat, křičet, plakat, ale i hlasitě se rozesmát nad vším tím blázincem kolem nás. Nedržet to. Nehrát kultivovaně a s kamennou tváří roli “snáším to v pohodě“. Ale pořádně to uvolnit. Upustit páru. Dovolit si přiznat svou frustraci a prožít ji přes tělo.

My jsme totiž taková civilizace chodících myslí. Za všech okolností racionální. Na pořádné emoce není moc prostor. Leckomu se dokonce zdají jako něco pokleslého.

A tak je držíme pod pokličkou. Snažíme se neztratit tvář. A chtě nechtě se tak musíme odpojovat od našeho těla.

Zavírat ho. Aby nás to nebolelo.

Jenže emoce jsou jeho přirozenou součástí. Proto když je svazujeme, svazujeme i celé naše tělo.

A se zavřeným tělem je k pořádnému úsměvu daleko.

Speciálně my Češi jsme na to takoví specialisti. Profesionální mračouni.

No tak pojďme od toho začít. Možná si neumíš představit, že bys dovolila svým emocím vybuchnout. Možná na to nemáš správné podmínky. Ale usmát se můžeš.

Zkus to. Právě teď. Pořádně zvedni koutky, zatímco čteš tyhle řádky. Je jedno, jestli zrovna cítíš radost. Vůbec na tom nesejde. Protože stejně, jako radost vede k úsměvu, tak světe div se - úsměv vede k radosti.

Proto se usměj a čekej. Radost přijde. Ale usměj se pořádně! Žádné polovičaté jakoby úsměvy. To se nepočítá. Udělej pořádnou kočku šklíbu.

Tohle je totiž ohromně jednoduchý fígl. A vlastně taková léčka na náš mozek. On totiž musí úsměv zahrnout do rovnice celého těla. Najednou mu tam něco nesedí. Ten dole se směje a přitom se cítí (například) mizerně. A čím my jsme ve svém úsměvu vytrvalejší a urputnější, tím víc náš mozek nutíme s tou situací nějak naložit. No a on s tím skutečně něco udělá. A udělá něco moc příjemného. Začne vylučovat do těla látky, které opravdu způsobí, že se začneme cítit radostněji. Pořádek přeci musí být. Když se člověk usmívá, tak má koukat, aby byl šťastný.

Nevěříš?

Zkus to.

Riskuješ jen to, že budeš s úsměvem krásnější.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Minulý týden jsem vedla kruh na téma aktuálních pocitů a vzala jsem si na pomoc tyhle speciální karty, které nám pomáhaly pro ně dát pozadí. Vybíraly jsme ty, které říkají: „Jak se teď cítím?“, i ty, které ukazují cestu a naději: „Jak z toho ven? Co jako lidstvo potřebujeme, aby se tohle už nemuselo dít?“.





Vybrané karty jsem si pak rozložila před sebe a nechala jejich obrazy spojit do širšího celku spolu se vším, co zaznělo. Dívala jsem se do nich několik hodin. Těch emocí, které otevřely, bylo tolik. Bylo to jako číst v kronice lidstva.

Cítila jsem v pozadí důležitou linku. Spojitost. Zprávu. A přišla. Přesně ve chvíli, kdy už jsem to chtěla zabalit a jít spát. Ve chvíli, kdy unavená mysl konečně vypnula, jak to tak bývá.
~ UBUNTU ~
🌍✨👩🧑🏻👨🏽👩🏾‍🦱👨‍🦳👶🏼🧔👨🏽‍🦲👵👧

JSEM, protože MY jsme. Spojení s ostatními mě dělá člověkem. Nemohu být lidským bez lidí. Existuji jejich prostřednictvím. Jsem součástí společenství. Jsem společenstvím. Moje štěstí je neoddělitelně spjato s ostatními. JÁ VE VÁS A VY VE MNĚ.

Vybavil se mi příběh jednoho antropologa, který dětem v jihoafrickém kmeni zadal hru o nejrychlejšího běžce. Jako odměnu položil koš sladkostí pod velký strom, ke kterému měly děti běžet závod. Když závod ostartoval, tak se děti chytly za ruce, doběhly společně pod strom a sladkosti si rozdělily. Nikdo se nesnažil být nejrychlejší. Když se antropolog divil, proč děti nesoutěžily, tak mu odpověděly: „Jak by se jeden z nás mohl radovat z vítězství, když by ostatní byly smutní?“

A to je ten klíč. Tohle máme učit naše děti, pokud chceme, aby se tenhle svět změnil. Všechno to závodění ve sportech, ve známkách, v úspěchu, v uznání... jen zasívá semínko „musím bojovat o vítězství - musím bojovat s druhými“. Jenže dokud vedeme boj, stále přichází soupeř a z dětských her se postupem času stávají dospělá dramata.

A to přesně zobrazuje karta, kterou jsme na kruhu vybraly jako první (vlevo). Archetyp MILENCI. 💔 Střet protikladů. JÁ versus TY. Boj MÉHO dobra s TVÝM zlem. Potřeba se jasně vymezit a vybrat si strany. Oddělenost místo jednoty. Žití podle hesla ~ moje svoboda začíná tam, kde končí tvá svoboda!

Ale musí to tak být? Co když má svoboda může začínat tam, kde začíná tvá svoboda? Co když můžeme být svobodní společně? Co když to nemusí být kdo z koho?

Zní to jako utopie? Jistě. Protože jsme takhle nebyli vychovaní. Je potřeba od základu překopat způsob, jakým se díváme na svět. Zasadit semínko nového způsobu přemýšlení a pečlivě ho opečovávat. K lidství je třeba vést, málokdo se s ním automaticky narodí. Dokud necháme naše děti v čemkoliv soupeřit, tak jejich lidství nepodporujeme. Učíme je, že je to buď JÁ nebo TY. Neučíme je sílu opravdového MY. A historie se bude znovu a znovu opakovat.

Ale nemusela by. Stačí, když současnou krizi využijeme jako příležitost zrevidovat naše hodnoty. A o tom je přesně karta, kterou jsme vybraly jako poslední. Archetyp SMRT. 🖤 Moment, ve kterém se klube nový život ze starých trosek. Opuštění všeho, co nám neslouží. Cesta k nové naději ~ ke slunci za horizontem. Ta ale nikdy nenastane, dokud to staré opravdu neopustíme ~ staré vzorce myšlení. Vyrůstání v soupeření. Vyrůstání v boji. Kolik trosek nás ještě čeká, než nám to dojde?

Víš ale co? Ty už čekat nemusíš. Ty už tak své děti můžeš vychovávat právě teď. Ty a právě Ty máš ve svých rukou tuhle moc. A je větší, než si myslíš. Neboj se ji použít. Neboj se, že z dětí vyrostou slaboši, když se nenaučí soupeřit s ostatními. Není to tak. To je názor starého světa. Opusť jeho trosky a pomoz tvořit svět nový. Svět, ve kterém SVOBODA JEDNOHO ZAČÍNÁ TAM, KDE ZAČÍNÁ SVOBODA DRUHÉHO.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

~ Přeješ si, aby tě tvůj muž opečovával, ale sama na sebe kašleš.
~ Chceš, aby ti vyznával lásku, ale sama sobě nedokážeš upřímně říct „Miluji tě“.
~ Čekáš, že bude naslouchat tvým potřebám, ale sama nevíš, co chceš.
~ Doufáš, že bude milovat tvé stárnutí, ale sama si děláš starost ze svých vrásek.
~ Toužíš, aby láskyplně hladil tvé tělo, ale sama sebe nepohladíš, co je rok dlouhý.

Cítíš ten nesoulad?
Tohle totiž nikdy nemůže fungovat. 

Co vyzařuješ, to se ti vrací. Proto nechtěj po muži, aby tě miloval. Nejprve miluj sama sebe tak moc, že tě tvá láska promění a rozzáří, až zkrátka budeš k pomilování. Přímo přetékej pozorností k sobě samé a každému chlapovi bude jasné, že tebe nelze zanedbávat. Rozmazluj své tělo až k extázi, ať už se nesmíří s ničím menším.
Není na tom nic sobeckého ani sebestředného.

Sobectví je naopak chtít po ostatních, aby ti dali lásku, kterou v sobě nemáš. Být jako hladový žebrák, který jen natahuje ruku, ale sám pro sebe nic neudělá.

Proto se ani trochu nestyď si sama se sebou vybudovat tak důvěrný vztah, že na něj bude každý muž žárlit a bude se muset setsakramentsky snažit, aby ti byl alespoň tak dobrým partnerem a milencem, jakým jsi ty sama sobě.
Muži mají přeci rádi výzvy. Tak mu připrav jednu pořádnou. Jen ať si zkusí překonat lásku, kterou k sobě cítíš! To rozhodně žádný nezralý hoch nedokáže. A ty s ním alespoň nebudeš ztrácet čas. Že doma zrovna takového máš? Tak to bude muset rychle dospět, protože brzy pochopí, že už nejste dvě děti, které jen čekají, až jim někdo dá lásku.

Tuhle hru už s ním nebude dál nikdo hrát.
Takovou máš moc ~ takovou moc má tvá pozornost k sobě.

Možná zatím jen nevíš, jak si ji dát. Možná ti to všechno dává smysl, ale žít to nedokážeš. Možná nevěříš, že sama sebe můžeš milovat tak, jako miluješ druhé.

A je to v pořádku. Taky jsem to tak měla. Necítila jsem nic z toho, o čem dnes ženy učím. A byla jsem s tím dlouhé roky v pohodě. Ale když se mi pak rozpadnul dlouholetý vztah, přišla jsem o vybudované vnitřní jistoty a propadla se do „temného“ období krátkodobých známostí, tak mi došlo, jak je můj pocit hodnoty závislý na muži po mém boku. A jak v náručích partnerů a milenců hledám to, co si sama nedávám.

A tak jsem z toho kolečka vystoupila. Nebo lépe řečeno ~ našla jsem cestu, která z něj vede. Tvoří ji určité druhy zkušeností a technik, které umí budovat láskyplný vnitřní stav. Které vedou do intimního vztahu sama se sebou, díky kterému si začneš opravdu naslouchat, pečovat o sebe a vyživovat se láskou zevnitř.

A tuhle cestu teď ukazuju dalším ženám. 💛

Například v mém zbrusu novém kurzu 
Zázraky intimity. 😉





O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

O tom, že se nemáme srovnávat s modelkami s časopisů už toho bylo řečeno a napsáno spoustu. A to je moc dobře. Ale přesto cítím, že nás čeká ještě dlouhá cesta, než z našeho podvědomí vykořeníme to, s jakou nelibostí koukáme (nejen) na naše “kila navíc“.

Třeba náš zadeček - buď nám přijde “moc velký“, nebo “moc malý“. A když jsme s velikostí spokojené, tak je prozměnu “málo kulatý“. A co třeba ramena? “Moc široké“. Nohy? Ty jsou pro mnoho žen “moc velké“. Rty? “Moc úzké“. Vlasy? “Moc / málo rovné“.

A tohle je ještě lepší - pro nějakého chlapa můžu být „moc tlustá“ a v úplně stejnou chvíli může nakráčet jiný a říct, že jsem „moc hubená“. Přesně tohle se stalo třeba mně. Jeden můj bývalý mi řekl, že byl “zvyklý mít hubenější holky“ (takové to opravdu nenápadné sdělení - nelíbíš se mi, zhubni!). Tak jo, není problém, říkám si, a shodila jsem naráz 80 kilo - když jsem ho poslala k čertu! 😀 No a po pár týdnech bez sebemenší změny na mém těle mi jiný muž na rande povídá: “já jsem si podle fotky říkal, že se mi asi nebudeš líbit, že jsi moc hubená.“

No není to úžasné? Mě to vlastně obrovsky osvobodilo. Když v jednu chvíli můžu být pro někoho moc taková a pro druhého zase málo taková, tak kde jsou ty domnělé normy o tom, jak má žena vypadat? Kdo je nastavuje? Kdo podle nich žije?

Jistě někteří muži ano, ale ty v mém světě, natož v mém těle nemají co dělat. Nejsem chodící kožený vak, který má mít nějaké míry. Jsem daleko něco jiného. Většího. Nádhernějšího. Uvnitř mě jsou vesmírné hlubiny, které si zaslouží zažít jen ten, kdo dohlédne dál, než na mou kůži.

Cítím se ve svém těle dobře? Ano? Pak vypadá přesně tak, jak je pro mě nejlepší. Necítím se v něm dobře? Pak se s tím snažím něco dělat. Ale rozhodně ne kvůli jeho povrchu, který by se snad někdo opovážil měřit metrem.
To, co je na mně to nejkrásnější se změřit nedá. A ten, kdo to dokáže vidět, toho žádné míry nezajímají.
Cítíš, jaký to má význam? Vykořeň všechny ty nesmysly ze svého podvědomí. Řekni teď nahlas:

Já jsem norma!

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Dovol si přijímat svou slabost. Přijímat ty chvíle, kdy se necítíš ve své kůži a marně hledáš své síly. Ať už za tím stojí cokoliv. Může tě oslabit nemoc, stres, přílišné tlačení na výkon... nebo i něco tak přirozeného, jako začátek cyklu a příchod menstruace. Na tom nesejde. Všechno to vyžaduje to samé. Zastavit se a dát si péči. Naplnit vyprázdněný pohár.

Nepřijímat vzorec, že jako silná holka musíš zatnout zuby a dál pečlivě plnit všechny své úkoly ~ to je síla, kterou vyžaduje ego.
Představ si, že by si naše planeta řekla, že zatne zuby a zkusí celý rok udržet léto. Že celý rok bude vydávat své plody, pojede neustále na plný výkon, nikdy se nezastaví a neodpočine si. Pořád slunce, pořád vše zelené. Žádné spadané listí ani sníh. Nic, co by vytvořilo ochranou vrstvu pro regeneraci půdy, ochranu pro nový život.

Však se podívej na místa, na kterých svítí neustále slunce. Je tam poušť.
Proto ani ty se neboj nechat se zapadat sněhem, když cítíš, že je to potřeba. Není to slabost. Je to projev moudrosti.

Jsi unavená? Odpočiň si, dovol si to. Neměj za to výčitky. Netlač na sebe.

Já vím, vždycky nejde v životě zmáčknout kouzelné tlačítko stop a zastavit úplně všechny činnosti. Ale zkus se zamyslet nad tím, kde to udělat můžeš. Kde se honíš proto, že máš pocit, že musíš, a přitom se nic nestane, když se to neudělá.

Máš práci, která ti to nedovolí? Možná bys potřebovala nějakou jinou. Máš partnera, který se na tebe dívá skrz prsty, když si dovolíš odpočívat? Možná by si potřeboval hledět svého. Máš děti, které tě ani na chvíli nenechají v klidu? Možná potřebují zjistit, že máma není žádný robot, ale lidská bytost, která taky občas potřebuje péči.
Nastal čas dávat tomuhle světu jasně najevo, že končí doba, kdy je na piedestalu výkon a produktivita. Je potřeba otevřít oči a uvidět, kam tahle iluze naši společnost dovedla. Ke konzumu, vykořisťování a ničení planety.
Ono se to zdá možná málo. Jak by můj odpočinek ~ přijmutí mé vlastní zimy ~ mohlo mít nějaký dopad na společnost?

Já věřím, že když bude přibývat žen, které začnou vnímat s úctou potřeby svého těla, tak bude méně těch, které budou ochotné si ho nechat pošlapávat ve jménu společenského blahobytu.

Já nevím, jestli k životu nutně potřebuju mít možnost si jít v neděli koupit čerstvé housky. Nebo jestli je až tak nutné hnát lidi v noci do továren, aby se nedejbože nepřestala ani na minutu vyrábět nová auta.

To všechno musí zajišťovat někdo, kdo chce taky v noci spát, a nebo mít hezkou neděli pro sebe.

A to je samozřejmě jen miniaturní zlomek příkladů, kterých by se dalo najít tisíce.

Tak moc jsme si zvykly na to, že svět včetně nás musí být v pozoru 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, že už nám to vůbec nepřijde divné.

Mě to teda divné přijde. Divné a smutné.

Moc si přeju, abychom společně stvořily společnost, která bude dávat lidské zdraví nad produktivitu. Která bude mít úctu ke křehkosti žen i Matky Země.

A vím, že svým vlastním zastavením pomáhám takovou společnost vytvářet. Pokud je mé zastavení bez výčitek.

Pak zasazuji do svého okolí semínko ~ odpočívám a jsem s tím v pohodě, protože vím, že je to tak v pořádku.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Tahle věta by si zasloužila vytesat do kamene. Zvlášť v naší české kotlině, ve které je tolik běžné si závidět, nebo dokonce i nepřát úspěch. Lidem tu totiž nedochází zásadní věci:

~ Když se někomu daří, já tím nic neztrácím.

Naopak, je to pro mě dobře. Takový člověk totiž může být pro své okolí prospěšný a inspirující. Tam, kde se nikomu nedaří, se nebude lehko žít.

~ Když se někomu daří, o mně to vůbec nic nevypovídá.

Tohle je hlavní kámen úrazu. Od dětství máme tendenci se neustále srovnávat s ostatními a jejich úspěch proto zesiluje vnímání našich vlastních “neúspěchů“. Záměrně používám uvozovky, protože to, co vnímáme jako náš neúspěch / slabost / selhání je velmi subjektivní. A záleží to právě na tom, s kým se srovnáváme.

Když u druhého člověka například uvidíš, že má vysoké tempo a svých cílů dosahuje nevídanou rychlostí, tak si v porovnání s ním budeš připadat neuvěřitelně pomalá. Obvykle si neřekneš „Rychlost je darem tohoto člověka, můžu se od něj inspirovat a možná se i já v něčem dokážu zrychlit. Ale jen potud, pokud mi to bude dělat radost. Rozhodně tak rychlá jako on být nemusím, mé dary jsou jiné a je to v pořádku“. Místo toho ti v hlavě spíš poběží „Měla bys přidat holčičko, koukej jak jsou ostatní rychlejší, jestli nepřidáš, tak asi nejsi tak schopná, jak se snažíš tvářit!“.

Ona je samozřejmě velmi tenká hranice mezi tím, kdy se necháš druhými inspirovat, ale respektuješ přitom sama sebe a své možnosti, a tím, kdy se s druhými snažíš soutěžit, snažíš se je dohnat, snažíš se dokázat si (a jim!), že jsi stejně dobrá.

Ve druhém případě se ti může snadno stát, že přehlédneš, kde vlastně TY máš své dary a talenty. Kde je ta TVÁ jedinečnost. Tolik upínáš svou pozornost ven na ostatní, že ztratíš kontakt s tím, co nosíš uvnitř sebe. S tím, kdo jsi jen Ty a nikdo jiný.

Ty jsi totiž naprosto jedinečná. Máš unikátní kombinaci vlastností, zkušeností a příběhů, které Tě za život potkaly. Proto nikdy nemá smysl se poměřovat s nikým dalším. Představ si, že by se ryba začala poměřovat s ptákem v tom, kdo lépe létá. Myslím, že ani taková létající ryba by to nedotáhla k vnitřní spokojenosti. 😀

Jsi v něčem pomalejší? Paráda, zřejmě to dokážeš udělat více detailněji. Možná jsi také vysoce citlivá a pomalejší tempo vyvažuješ větší opatrností. Nebo do své činnosti zahrnuješ mnohem více souvislostí, než ostatní. Na vše se dá zkrátka dívat z různých úhlů pohledu a Ty vždy rozhoduješ, jaký je ten Tvůj unikátní.

Tak se neboj být v něčem “horší“, nikdy to neznamená, že nedokážeš dosáhnout na své sny. Znamená to, že máš zkrátka svou vlastní unikátní cestu, své vlastní způsoby a své vlastní načasování ~ a to přijímáš ctíš a respektuješ, protože tak vyjadřuješ úctu ke své jedinečnosti a sama k sobě.

Tak se nesrovnávej, buď jedinečná a absolutní TY. A zjistíš, že v jedinečnosti není žádná konkurence. 😉

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

Na adventním věnci už nám hoří všechny svíčky. Ta první symbolizuje naději, druhá mír, třetí přátelství a včerejší poslední

~ LÁSKU ~

Kdo z nás ale chápe správně, čím láska je, a čím není?

Spoustu lidí si spojuje lásku hlavně s partnerským vztahem.

A to je chyba.

 Láska není něco, co získáváš proto, že jsi ve vztahu. Není to ani žádná činnost, kterou v tom vztahu děláš.

Pocit štěstí, který zažíváš, když jsi na začátku vztahu, nepřichází proto, že se zamiluješ do muže. Přichází proto, že se díky tomu muži zamiluješ do života.

Jen si na to vzpomeň, jaké to je, když vztah začíná. Všechno je najednou tak snadné, život vypadá o tolik krásnější, ty jen záříš a přijde ti, že zvládneš cokoliv.

Ale myslíš si, že za to může partner po tvém boku a tak svou pozornost upínáš hlavně na něj. Nedochází ti, že díky němu ses jen probudila a najednou prostě JSI VE STAVU LÁSKY. Bojíš se, že on je tím zdrojem, že on ti dává tu lásku, a tak si ho pečlivě hlídáš. Chceš s ním trávit čas, chceš od něj svou lásku.

On to prožívá podobně a oba tak kladete na svůj vztah obrovský nárok - čekáte, že vás bude živit láskou.

To ale žádný vztah nemůže zvládnout. Nemá tu moc. Vztah vás jen probudil. On sám není zdrojem lásky. Ani druhý člověk jím být nemůže. Láska je něco mnohem většího.

Ale právě vaše očekávání váš vztah postupně zabije. Láska v něm přestane být přítomná, protože ze dvou probuzených lidí jsou zase spáči.

Když přestanete být ve stavu lásky, tak se přestanete skrze ni dívat na svět. A život se opět zdá být těžký, věci kolem nás už nejsou krásné a vy přestanete zářit. A spolu s tím přestanete i na partnerovi vidět hlavně to dobré a přestanete se postupně přitahovat a přestanete o sebe pečovat. A vztah se buď rozpadá, a nebo jede ze setrvačnosti dál. U někoho to trvá týdny, u jiného měsíce či roky.

A děje se to proto, že jste si nechali ten stav proklouznout mezi prsty, nenaučili jste se v něm setrvat, nevěnovali jste mu svou pozornost. Věnovali jste ji svému partnerovi a všechna láska světa se vám tak scvrkla do jednoho člověka. Člověka, který dělá chyby. A pak se vám možná zdá, že i láska dělá chyby a konejšíte se tím, že láska prostě bolí.

Ale to s láskou nemá nic společného.

Chtění bolí. Nepochopení bolí. Odpojení od života bolí.

Láska nic takového nedělá. Láska je prostě stav bytí.

Jestli umím v tomto stavu žít, je má vlastní zodpovědnost. Nemohu ji přenášet na svého partnera ani na nikoho jiného.

Ale když se to naučím, tak budu mít moc vytvořit opravdu harmonický vztah, ve kterém můžeme být s partnerem dlouhodobě šťastní.

A takový vztah pak vytvoří láskyplnou náruč i pro naše děti.

Vytvoří prostor, ve kterém LÁSKA PROSTĚ JE. Bez podmínek. Bez očekávání.

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

terez.kanturkova@gmail.comZásady ochrany osobních údajůObchodní podmínky
Top