fbpx

Cítím potřebu se jako vodnář vyjádřit k započatému věku vodnáře a teď to konečně dozrálo... 😊

Někdy se o nás vodnářích říká, že nemáme srdce.

To by ale byly smutné vyhlídky na věk, který nás čeká.

Ale nejsou na místě!

Ono je to totiž jinak.

Naše srdce je veliké a hluboké.

Vejde se do něj celý vesmír. 💫

No a díky tomu jsme jednou nohou pořád ve hvězdách. ✨

A tak se může zdát, že to ´zemské´ nebereme vážně.

Ale to prrr! My to tu bereme velmi vážně.

Tady jde totiž o to, co kdo tu bere vážně. 🤔 Berete vážně sami sebe? Nebo co si o vás druzí lidé myslí? Berete vážně, co si myslíte vy o nich? Je pro vás důležitá značka vašeho oděvu? Auta? Kabelky? Šperku? Berete vážně mezilidské hry na důležitost? Morální převahu? Společenský status? Berete vážně politiku? Statistiky? Čísla? Názory? Postoje? Slova?

Pak se skutečně může stát, že budeme ve vaší blízkosti trochu nepřítomní.

Protože pro nás nejsou důležitá slova, ale energie ve vašich srdcích. ❤️ Nechceme slyšet váš názor, chceme vidět jiskru života ve vašich očích. 👀Nechceme s vámi hrát hry na to, kdo to dál dotáhnul, chceme vás vzít za ruku a společně se nechat unést krásou hvězd. ⭐️ Nechceme obdivovat značku vašich bot, chceme s vámi bosí běhat v trávě. 🦶 Nechceme si o vás nic myslet, chceme vás jen milovat. 💕

Možná, že právě jsme velmi přítomní.

A možná, že takový bude tenhle věk.

Méně názorů na život a více života samotného.

Moc bych si to přála.

Terez Ka. 🐰

Osmiletý Jáchym nám nedávno přinesl domů tyhle kameny. Pečlivě si je vybral z hromady oblázků na břehu jezera a dal nám náležitě najevo, že mu na nich záleží a určitě je nesmíme třeba omylem vyhodit.

Takové upozornění bylo určitě na místě, protože ze všech těch zajímavých, barevných, krásně ohlazených, nebo něčím speciálních kamenů, které u toho jezera byly, si on vybral naprosto „průměrný“ kámen béžový a černý, který najdete ležet u kdejaké zaprášené cesty.

Díváte se na něj a vidíte hrdého nálezce skutečné pokladu.

Podíváte se na kameny a vidíte „šutry“.

A pak vás to trkne – zase jedu na autopilota, zase jsem ten vážný dospělý, zase se dívám jen hlavou.

A tak zavřete oči a přesunete pozornost do svého srdce. Chvilku počkáte, než ucítíte, že se vám podařilo se v něm ukotvit, pak oči zase pomalu otevřete a podíváte se na kameny znovu.

Kameny se proměnily.

Vidíte je v souvislostech, vidíte jejich příběh, vidíte příběh celé naší Země. Vnímáte sílu, která jim dala vzniknout, i tu, která je rozervala do těchto malých kousků. A nakonec i tu, která je v teplých malých rukou donesla až do vašeho domova.

Cítíte uvnitř sebe, že stejná síla koluje i ve vás.

A tohle všechno uvědomění se odehrává najednou, v pár vteřinách se to všechno propojí. A kameny už nejsou jen kameny. Jsou život.

A vy už nejedete na autopilota, už jste přítomni v tomto okamžiku celou svou bytostí. A je vám krásně...

Teď když jsem to takhle v pár slovech popsala, tak to vypadá tak samozřejmě, tak jednoduše. Ale umět se dostat do takového stavu jsem dlouho neuměla. Léta jsem ani nevěděla, že tenhle způsob prožívání vůbec existuje.

Chtělo to souběh důležitých setkání, správných knih a informací. Pak přišly meditace, stavy změněného vědomí, tantrická praxe a spoustu silných životních zkušeností.

A teď tu stojím a koukám na Jáchyma a vím, že nebude dlouho trvat a tyhle kameny se mu promění v šutry.

Čeká ho procházka stinným údolím svého ega a oddělenosti od světa. Přijde puberta a všechno moudré, co říkají starší, mu bude připadat trapné. Bude ho zajímat jen on sám, hraní her a časem i holky.

Ale když bůh dá, tak po tomhle všem se zase vrátí zpět. Zpět k životu, k jeho podstatě a k tomu, že i „obyčejný“ kámen může být pokladem.

Není to jednoduchá cesta. Vím to, kráčím po ní. Je plná slepých uliček, lákavých zkratek a pastí a někdy vede přes hodně temná místa.

Ale stojí to za to, po ní jít

Říká se, že lidé a svět kolem nás nám zrcadlí naše vlastní nitro.

Když jsme naštvané a smutné, i svět kolem nás je smutný a nepřátelský.

To proto, že my samy jsme tím zrcadlem, na kterém se odráží dění našeho života. Když se o naše zrcadlo nestaráme, je zašlé, zaprášené a špinavé. I jeho odraz se nám pak takový jeví.

Děje se to obvykle proto, že se příliš zabýváme obrázky, které se v něm zrcadlí.

Jenže obrázky v zrcadle = dění v našem životě se neustále mění, ze dne na den, z hodiny na hodinu… a pokud naše nálada, náš pocit štěstí závisí na tom, co se děje na obrázcích, nemůžeme být z ničeho dlouho šťastné, protože obrázek, který nám přinesl štěstí, se za chvíli zase změní na něco jiného.

My ale sedíme před zrcadlem jako před televizí, koukáme na obrázky a hledáme v nich naši radost.

A naše zrcadlo zatím chátrá.

Jít do světa za zrcadlem tedy znamená, uvědomit si, že to co se v zrcadle odráží, není skutečné, není to trvalé a pokud si přejeme v životě víc vnitřního klidu a radosti, musíme svou pozornost přesměrovat na to, co je stálé.

Na zrcadlo samotné.

Zrcadlo je stav našeho nitra. Podívat se za zrcadlo znamená podívat se dovnitř sebe sama. Znamená to o zrcadlo pečovat. Čistit ho, leštit, dopřávat mu údržbu. Pokud to děláme, najednou si všimneme, že se v něm odráží obrázky hezčí. Že čím je čistější, tím vidíme větší detaily reality, větší hloubku.

A najednou se před námi začne objevovat realita barevnější, jemnější, laskavější.

Začneme vidět říši divů. 🐰

A pak...

jednou

přijde moment,

ve kterém si uvědomíme, že už nekoukáme na obrázky, ale skutečně VIDÍME podstatu všech jevů kolem nás.

Ale o tom až někdy příště 😊

Všechno na co zaměřuješ pozornost v tobě vyvolává pocity a myšlenky a ty zase ovlivňují tvou náladu i chování. A dokonce i třeba to, jak tvoje tělo odolává nemocem.

Jak je to možné?

Představ si, že věnuješ svou pozornost něčemu, co tě rozladí a vyvolá to u tebe negativní emoce jako vztek, smutek nebo strach. Co myslíš, že se pak děje ve tvém těle? Tyhle emoce v něm kolují.

A to tak, že spustí vyplavování chemických látek, které jsou v podstatě jejich materiálními nositeli. Typicky jsou to třeba různé hormony (v tomto případě stresové), které zaplavují tvé tělo a ovlivňují chování tvých buněk včetně imunitního systému.

Však už i západní medicína si všimla, že je stres takový nenápadný, ale velmi silný narušitel našeho zdraví.

A lidová moudrost to ví už dávno – Veselá mysl, půl zdraví.

Spousta z nás to ale pořád ignoruje.

Žijeme v zemi, kde mezi nejčtenější plátky patří Blesk, který by mohl s klidem aspirovat na titul Černá kronika roku.

Večer stále hromadně zasedáme ke zprávám, kde nás neúnavně děsí čísly a katastrofickými scénáři a roztáčí tak zmiňovaný řetězec událostí v našem těle.

Borec na konec už to nezachrání.

A přitom...

Je jen tvoje volba, čemu věnuješ pozornost.

Je jen tvoje volba, čím vyživuješ svou mysl a své tělo.

V sedm večer můžeš zasednout ke zprávám a dobrovolně si vyrábět ve svém těle nepřítele svého zdraví. A nebo se třeba můžeš jít podívat na západ slunce a nechat na sebe působit hru barev, hru přírody, hru světla a života.

Ta v tobě bude vyplavovat pro tělo prospěšnou chemii dobré nálady 🙂

A hlavně, na tom, jak nádherný je západ slunce, nějaká čísla a scénáře nic nezmění.

Zaplať pánbůh 🧡 💛 💜

terez.kanturkova@gmail.comZásady ochrany osobních údajůObchodní podmínky
Top