fbpx

Semínko #6: Nepodléhám žádným normám o kráse. Já jsem norma!

31. 01. 2022
Čtení na: 3 min
O tom, že se nemáme srovnávat s modelkami s časopisů už toho bylo řečeno a napsáno spoustu. A to je moc dobře. Ale přesto cítím, že nás čeká ještě dlouhá cesta, než z našeho podvědomí vykořeníme to, s jakou nelibostí koukáme (nejen) na naše “kila navíc“.

Třeba náš zadeček - buď nám přijde “moc velký“, nebo “moc malý“. A když jsme s velikostí spokojené, tak je prozměnu “málo kulatý“. A co třeba ramena? “Moc široké“. Nohy? Ty jsou pro mnoho žen “moc velké“. Rty? “Moc úzké“. Vlasy? “Moc / málo rovné“.

A tohle je ještě lepší - pro nějakého chlapa můžu být „moc tlustá“ a v úplně stejnou chvíli může nakráčet jiný a říct, že jsem „moc hubená“. Přesně tohle se stalo třeba mně. Jeden můj bývalý mi řekl, že byl “zvyklý mít hubenější holky“ (takové to opravdu nenápadné sdělení - nelíbíš se mi, zhubni!). Tak jo, není problém, říkám si, a shodila jsem naráz 80 kilo - když jsem ho poslala k čertu! 😀 No a po pár týdnech bez sebemenší změny na mém těle mi jiný muž na rande povídá: “já jsem si podle fotky říkal, že se mi asi nebudeš líbit, že jsi moc hubená.“

No není to úžasné? Mě to vlastně obrovsky osvobodilo. Když v jednu chvíli můžu být pro někoho moc taková a pro druhého zase málo taková, tak kde jsou ty domnělé normy o tom, jak má žena vypadat? Kdo je nastavuje? Kdo podle nich žije?

Jistě někteří muži ano, ale ty v mém světě, natož v mém těle nemají co dělat. Nejsem chodící kožený vak, který má mít nějaké míry. Jsem daleko něco jiného. Většího. Nádhernějšího. Uvnitř mě jsou vesmírné hlubiny, které si zaslouží zažít jen ten, kdo dohlédne dál, než na mou kůži.

Cítím se ve svém těle dobře? Ano? Pak vypadá přesně tak, jak je pro mě nejlepší. Necítím se v něm dobře? Pak se s tím snažím něco dělat. Ale rozhodně ne kvůli jeho povrchu, který by se snad někdo opovážil měřit metrem.
To, co je na mně to nejkrásnější se změřit nedá. A ten, kdo to dokáže vidět, toho žádné míry nezajímají.
Cítíš, jaký to má význam? Vykořeň všechny ty nesmysly ze svého podvědomí. Řekni teď nahlas:

Já jsem norma!

O pondělních semínkách.


Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.

terez.kanturkova@gmail.comZásady ochrany osobních údajůObchodní podmínky
Top