| Říká se, že když Ti někdo ublíží, měla bys to zapsat do písku. A když pro Tebe někdo udělá něco hezkého, měla bys to vytesat do kamene. Pak nebudeš připoutaná ke svým bolestem, ale necháš je odvát jako zrnka písku, abys mohla jít s lehkostí dál. Abys mohla jít cestou svobody. Cestou, na které si TY volíš, jak se cítíš. Spoustu lidí dělá v životě pravý opak a své bolesti si nechávají vrýt hluboko do svého srdce. Někdy vědomě, ale častěji o tom samozřejmě ani neví. Stanou se oběťmi situace. Především, když je někdo zraní ještě jako malé děti. Možná i Ty tohle cítíš ~ že některé z Tvých pocitů a myšlenek jsou stále připoutané k lidem a událostem, které Tě zranili. Ale kde je připoutání, tam není svobodná vůle. ~ Schválně se sama sebe zeptej: Kdo vlastní mé city? Patří mé tělo a má mysl přítomnosti nebo minulosti? Patří vůbec mně? Nebo jsou připoutané k někomu / něčemu? A kolik energie mě stojí ta pouta udržovat? Nemohla bych tuto energii využít ve svém životě lépe? Takovými otázkami se budeš vracet sama k sobě. A o to tu jde. Být u sebe ~ ve svém srdci a milovat se tak, abys kvůli SOBĚ odpouštěla druhým to, čím Tě zraňují. Protože právě SEBE tím osvobodíš ~ uvolníš svá pouta, uvolníš energii, která je držela pohromadě a nasměřuješ ji tam, kde ji je ve Tvém životě nejvíc potřeba. Já vím nedělá se to tak snadno, jak snadno se o tom píše, ale už jen to, že si tohle uvědomíš ~ že odpouštění uvolňuje Tvá pouta, Ti dává větší vnitřní motivaci a impuls k tomu, abys to dokázala. ~ Tuhle myšlenku jsem dnes vybrala proto, že tento týden provádím ženy v mém kurzu lekcí o odpouštění a budu s nimi procházet prožitkovou technikou, kterou jsem nazvala právě tímto způsobem: Odpouštím a uvolňuji pouta.Cítila jsem ale, že ji chci alespoň takhle sdílet s vámi všemi, protože adventní čas je jako stvořený ke smiřování a od-pouštění všeho, co už není potřeba s sebou vláčet dál do nového roku. Snad tohle semínko přispěje k tomu, aby se vám to dařilo o něco snadněji. |
O pondělních semínkách.
Rozhodla jsem se, že budu každé pondělí rozsévat semínka myšlenek, které bych si moc přála vidět v našem světě. Věřím, že mají šanci vyklíčit v zahradách těch, ke kterým doletí a odtud se budou šířit zase dál. Věřím také, že mají moc proměňovat životy k lepšímu. Protože semínka, která do své mysli zaséváme prorůstají celou naši existenci a spolutvoří život nejen náš, ale celé naší Země. Spousta semínek určitě nebude pod sluncem nijak nová. Vlastně jsou stará minimálně tisíce let. A z určitého pohledu tu možná byly dřív, než my lidé. A přesto v našich životech pořád trochu chybí. Ono totiž nejde jen o to, do své mysli semínko zasadit. Je potřeba o něj také pečovat. Zalévat ho svou pozorností. A to myslím mnoho lidí nedělá. Vidí krásnou myšlenku, možná se i nechají dojmout, možná i semínko spadne do jejich zahrady, ale tam už dál zůstává bez povšimnutí. Budeme tedy společně nejen sázet, ale také zalévat, abychom vytvořili zahrady plné nádherných barev a vůní, ve kterých je radost spočinout.
